Kdyby náš autobus byl loď, jdeme ke dnu!

Jela jsem si takhle v podvečer městským autobusem po Kolíně. Okružní jízda vedla ze sídliště přes celé město, až na Zálabí, kde bydlím. Na každé zastávce přistupovaly dvě – tři ženy, a všechny byly tlusté! Kdyby náš autobus byl loď, jdeme ke dnu!  

Každá žena táhla dvě tašky plné jídla, a tak není divu, že nastupovaly do autobusu s funěním a těžce dosedaly na sedadla. Ošklivé nebyly, když jsem některým v duchu umazala dvacet - třicet kilogramů, měla jsem v tu chvíli před sebou nádherné, plnoštíhlé ženy, kterým by řidič autobusu, kdyby na něj zamávaly mimo autobusovou zastávku, určitě zastavil a ještě by jim pomohl s taškami…

Byly to ženy různého věku, nejmladší mluvila o závěrečných zkouškách, a klepaly se jí přitom špeky po celém těle a nejstarší byla jedna moje známá, která se do autobusu vkulila na nádraží.

Tak tebe ráda nevidím, pomyslela jsem si. Naposledy jsme se potkaly v lednu. Pár dnů před tím jsem si koupila v Poděbradech, kde jsem byla na besedě, nádhernou bundu. Je dlouhá, má kapuci, na rukávech stejné náplety, z jakých je i límec, je zajímavě vrstvená a barvu má jako moje vlasy. Světle i tmavě šedivou. Zamilovala jsem se do ní, sotva jsem ji uviděla, a neodmilovala jsem se, ani když jsem si přečetla cenu…

A víte, co mi tahle známá řekla, když mě v té bundě v lednu potkala?

„To sis musela vzít pod tu bundu svetr, co? Abys nastavila ty krátké rukávy…“

Kdo urazí moji bundu, kterou jsem si za takové peníze ve svém životě koupila poprvé, urazí i mě, řekla jsem si a naštvaně jsem se ohradila.

„Myslíš, že si koupím za šest tisíc bundu s krátkými rukávy? Ty náplety k ní patří…“

A teď se tahle ženská kolébala autobusem, a když mě uviděla, kecla si na vedlejší sedadlo. Zatímco si rovnala na klíně tašky, vzpomněla jsem si, jak před několika lety zhubla, doslova se ze své metrákové slupky vyloupla, vypadala úžasně, pořídila si nový šatník, a když jsem ji potkávala ve městě, vznášela se!

Řeknu jí, že už je zase tlustá jako prase! Řeknu jí to! Rozčílením se mi roztlouklo srdce, a aby to se mnou neseklo, vypálila jsem to na ni radši hned.

„Koukám, že jsi zase ztloustla, co?“

Tak. To máš za ty krátký rukávy! Ale s ní můj útok ani nehnul.

„Ani nemluv! Mám na sebe vztek! Mám všechno zpátky! A ještě mám o pět kilo víc!“

„Na hubnutí se musí hlavou,“ poučila jsem ji. „Já přibrala za dva roky osm kilo a mám pět dole! Za dva měsíce a bez hladu.“

Ani tohle s ní nehnulo! Nezajímalo ji to! Nezeptala se, jak jsem to udělala! Nic.

„To chce vůli a tu já nemám,“ ucedila, vytáhla z tašky rohlík a zakousla se do něj.

„Dcera mého nakladatele přeložila z polštiny knihu, Je možné žít 150 let?, a v lednu mě poprosila, abych to po ní jako první přečetla a udělala korektury. Ta kniha je o tom, že když jíme nezdravě, nemůžeme se divit, že jsme nemocní a brzy umíráme. V životě jsem podobné knihy nečetla, a jak jsem tuhle musela číst řádek po řádku, v hlavě se mi to samo srovnalo a například jsem ze dne na den přestala jíst bílé pečivo.“

Pořád ji to nezajímalo. Nezeptala se mě, co tedy jím, nezeptala se mě na tu knížku, a proč se nezeptala? Protože je jí v těch jejích upocených kilech navíc dobře, odpověděla jsem si. Sakra, to by v tom byl čert, aby nezabrala!

„Napsal ji profesor Michał Tombak a napsal ji tak, že jsem si zapamatovala každé slovo! Když budete jíst nezdravě, v tlustém střevě se vám budou hromadit toxiny a ty se vám krví dostanou do celého těla a máte na rakovinu zaděláno…“

Ušklíbla se.

„No, vidíš, jak budeš zdravá!“

Když jsem za chvíli z autobusu, který mi připomínal přetíženou loď, co se za chvíli potopí, vystoupila, říkala jsem si, kdy se v té mé tlusté známé a v ostatních tlustých ženách zlomí jakákoli snaha o to, shodit aspoň pár kil? Kdy to vzdají? Kdy přestanou mít zájem o to, jak vypadají, a schovají svá kila do blůz a svetrů, které připomínají cirkusové šapitó? Kdy se definitivně přestanou mít rády a dobrovolně nastoupí na loď, která se s nimi možná potopí dřív než si myslí…