„Představ si, že jako kráva běhám po městě a sháním bílé lodičky,“ ječelo mladé děvče, které vyběhlo proti mně ze dveří obchodu s obuví. „Bože, proč na mě řve, já ji přece vůbec neznám,“ myslila jsem si a uhýbala jí z cesty. Ale kráva, zatím bez bílých lodiček, prosvištěla kolem a já si teprve všimla, že má u ucha mobil.
Vím, že těm, kteří koukají klíčovou dírkou, okukují, očumují a různě se kochají vizuálnímu vjemy, se říká voyer. Ale jak se říká těm, co naslouchají? Byť nechtěně? Nevím. A taková tramvaj, ze které není úniku a musíte poslouchat ať se vám to líbí či nikoli, je pro šmírování v soukromí přímo živná půda.
A ještě na okraj, ta tramvaj jede městem Plzní.
„Nó, copa? Nó, už jsem na cestě domů. Zvracel ještě Zdeněček?“ ptá se starší paní v červené bundě.
„Nó, copa ty vole, no ty vole, ty jsi fakt vůl, vole“ dává průchod své vybrané rétorice mladý, vysoký, velmi hezký mladý muž. Kdyby nepromluvil, byl by k pomilování.
"Ahoj Evo. Jsem úplně na zhroucení. Zítra asi nepůjdu do školy. Představ si, že se mi zlomil můj krásný nehet a nesehnala jsem, kdo by mi ho hned nalepil. No v takovém stavu uznáš, že se nemůžu objevit ve třídě."
Navzdory tomu, že ze slečny bude pravděpodobně záškolačka, jásám. Konečně někdo pozdravil a oslovil protějšek. Nějak mi to u mobilů chybí. To slovení, pozdravení. Pokud se naše komunikace po telefonu skrývala za zdmi bytů či kanceláří, byla trochu noblesnější. A taky jsem nesdělovali ulici, tramvaji, frontě v samoobsluze své soukromé problémy, trampoty či pocity.
A tak po cestě do práce či v opačném směru, z práce domů, ať chci nebo ne, jezdím obohacena o informace o trávícím traktu Zdeněčka, o tom, že slečně se díky ulomenému pařátku snížil intelekt a nemůže do školy že přítel krásného mladíka je hovězí dobytek.
Moje mladá kolegyně, se kterou sedím v kanceláři, chodí s mobilem u ucha i na toaletu.
Jala jsem se jí, preventivně, vyprávět jeden vtip.
Sedí pán se zácpou na WC a velmi se snaží. Vedle z kabinky se ozve – žbluňk. A pán s ucpanými střevy praví.“ To Vám tak závidím, mně to moc nejde.“
Odvedle se ozve:“Nemáte mi co závidět, to mi do záchodu spadnul mobil.“
Moje kolegyně se zasmála a vyprávěla mi, že s mobilem u ucha dokáže upéct vánoční cukroví. Akorát, že má pak trochu strnulý krk. Mobiluje na ulici, při jízdě autem, na kolečkových bruslích. Akorát při vysávání a fénování vlasů prý blbě slyší.
Cítila jsem se stará a handicapovaná. Nejenom že s mobilem u ucha nezvládnu vůbec nic, já to ani nezkouším. Zpravidla ho nechávám v kabelce, dost často i vybitý a ukrutně nesnáším, když mi zvoní v krizových situacích, jako třeba při placení v supermarketu, či při sprchování. Nejsem otrok mobilu, cítím se svobodnější, ale jsme označována za komunikačního analfabeta. Zejména ze strany těch, kteří se mi snaží marně dovolat.
V pátek jsem šla přes náměstí, kolem kostela. Mladé, krásné děvče v managerském kostýmu ječelo do telefonu.
"Já jsme ti to říkala, že je to ču...k za….ý. Zkratkou ČZ!"
To poslední slovo vám přeložím. Není to to, co si myslíte. Slečna pravidla zavadlý. Opět nedobrovolně jsem se dozvěděla novu zkratku. Jen si nejsem jista, jestli se mám cítit obohacena.
