O hubnutí a lázeňském flirtování

Moje kamarádky se mohly potrhat smíchy, když jsem jim v září prozradila, že vyrážím na kurz hubnutí. Prý mne tam převáží a okamžitě z kurzu vyhodí pro nízkou váhovou kategorii. Jejich posměchu jsem  dbala pramálo a protože se mi program líbil ( dieta, cvičení, plavání, koupele, masáže a přednášky ), do Mariánských Lázní jsme na týden vyrazila.

Ještě vás smích, děvenky, přejde, až dorazím dietou pohublá, cvičením zpevněná a celkově odpočatá a  vykrásněná. Pchá. To budete koukat. 

Do kurzu jsem dorazila velmi záhy, ubytování a posléze program měly začít až za dvě hodiny, šla jsme na kávičku. Přiznám se dobrovolně, že jsem si dala i štrůdlík se šlehačkou a vínko, bych se na  to dietní strádání posilnila. Bylo dopoledne, počasí se předvádělo v plné kráse a přes secesní okno kavárničky byl park čarokrásný. Vešel postarší muž a sunul si to, navzdory tomu, že všechny stoly byly volné,  rovnou ke mně.

"Mohu přisednout?"

"Ale ovšem," pravila jsem a začala přemýšlet, cože je pravdy na lázeňském namlouvání, flirtování, navazování známostí a z toho plynoucích lázeňských manželstvích. Nikdy jsem v lázních jako takových nebyla, moje zkušenosti byly na nule.

Během půlhodiny jsem se dozvěděla, že pán je svobodný, má akademii múzických uměni, hra na housle,  vilu, bazén a maminku. A nakupovat jezdí výhradně do Chamu. (S…u ti na hedváb, myslila jsme si ). A kdybych si ho vzala, měla bych výbornou tchýni.

No to zrovna. Ke svobodnému starému mládenci s maminkou bych nezaplála vášní ani kdyby přidával Kárlštejn. Boty měl sešmajdané, kalhoty krátké a kolem moudí děsně pomuchlané, bleděmodrou polokošili – br. Jako umělec nevypadal. Spíš jako úředníček, který bydlí celý život v paneláku ve dva plus jedna, sbírá pivní korbely, modely autíček a naivní umění. Když mi začal vyprávět, jak mu maminka vždycky odpoledne, když jde na zkoušku orchestru, dává do krabice od mléka úhledně nakrájený koláč, omluvila jsme se, že mi začíná program, že se jdu vyškolit kolik kalorií má hlávka zelí a v panické hrůze jsem prchla. O babě s koláčem se mi i zdálo. Obé ( baba i buchta ), bylo vyschlé a drobivé.

Následující odpoledne jsem si v zapadlém zákoutí parku četla. Mírně hladova neb k obědu byly tři kuličky hrášku, tři nudličky zelí, vše zalito nízkotučným jogurtem, hodlala jsem nasytit alespoň intelekt. Nebylo mi dopřáno. Zanedlouho přistoupil muž a ptal se, zcela neoriginálně, cože to čtu. Hodila jsem po něm přísným okem – vzor úča – ale odbýt se nenechal. A dokonce zaujal. Byl sečtelý, přiznal se, že čte u knížek předmluvu i doslov, by si porovnal, co si z knihy odnesl a co si myslí pisálek "doslovista," což činím rovněž. Zabodoval i tím, že čte verše ( kterých jsem milovnice ) a čas plynul a plynul… Své seznamování završil tím, že řekl, že jsem žena Rols-royc a pozval mne příštího dne na víno. Byla jsem ochotna pozvání přijmout. Na rozloučenou mi políbil ruku a pravil:

"Jsem zvědavý jaká zítra přijdete, jaká se ke mně vrátíte."

Byla jsem lapena. Ne nadlouho. Večer jsem onoho chlapíka viděla u fontány kroužit kolem onačejší dámy. Kroužení bylo náročné, dáma byla prostorově rozměrnější ( moje kolegyně z kurzu hubnutí to však nebyla ). Na závěr obkružování tukových bochánků dámě políbil ruku a slyšela jsem jak říká:

"Jsem zvědavý, jaká se ke mně zítra vrátíte."

Á najetý repertoár, originál kecy přes kopírák. Jenom Rols vyměnil za Suzuki vagon.

A jak to dopadlo? Dobře. Nezhubla jsem. A hlavu jsem nakonec popletla jenom přístroji zvanému tukoměr. Naměřil mi prapodivné hodnoty, které jsem manželovi hned poslala formou SMS.

"Miláčku, chybí mi tři procenta tuku do silné obezity." (Přístroj byl fakt zmatený, na 176 cm vážím 69 kg ).

Záhy přišla od mého laskavého manžela odpověď.

"Dal jsem ti maxkartu, tak si to dokup, aby ti nic nechybělo."