Šaty na mě

O matkách se říká, že jsou to andělé se zakrnělými křídly. V pubertě jsem si to rozhodně nemyslila. To až adolescentní věk mého synka, který začal zkoušet mou trpělivost, posunul chápání této role do jiných dimenzí.

Křídla mi dorostla a kdyby se počet jeho prohřešků dal počítat na opadaná peříčka, máme  na duchnu. Na hlavě jsem na střídačku nosila svatozář a trnovou korunu a v duchu se omlouvala svým rodičům. Ale úplně dospělá jsem si začala připadat až v okamžiku, kdy mi moje matka začala připadat roztomilá. Dnes je jí 76 a já vám chci o jejich půvabech vyprávět.

Navzdory své nemožné matce, tím myslím teď sebe, vyrostl synek v mladého muže a rozhodl se vstoupit ve stav manželský. Svatbu si organizoval sám a já jsem dostala jediný úkol, přivézt na svatbu moravskou babičku. Vyrazila jsem s manželem do rodných končin a zazvonila na zvonek u své matky. Otevírá dveře, vnímám vůni domova, objímám ji, dávám jí pusu.

"Jé, ty máš pěkné červené lodičky. Ty by mi nebyly?"

Chvěju se rozkoší. Tahle hra mne totiž moc baví. "To by mi nebylo" se vztahuje tu na šáteček, tu na svetřík či tričko. A já ochotně a ráda svlékám, věnuju a v sobě mám naladěný takový ten vnitřní, hřejivý úsměv.

"Pojďte honem. Mám průšvih. Chcete slivovicu? Malů nebo veliků."

Pro jistou říkám velkou. Jak znám svoji matku, která má, uprostřed Slovácka, totální odpor k alkoholu, stejně to bude náprstek. Byl. Obracím do sebe ten krapítek lahodného moku, dožaduju se dalšího a ptám se na průšvih.

"Vladimír, ( to je její nápadník ) se mnou nemluví. Zatloukla jsem mu kolik je mi let a pak jsem se podřekla."

"Kolik," ptám se.

"Co kolik."

"No kolik jsi mu zatloukla."

"Šest let. Má dědek vztek, že jsem starší a dobře vypadám."

"To vyžehlíš," směju se a pouštím se do skvělých vdolečků.

Večer se nesl v přátelském tónu, já jsem si bahnila v křesle, které si pamatuju z dětství, vyptávala se na své spolužačky a nechávala si dolévat slivovici. Sice jsem si vyposlechla komentář, že bych jenom chlastala, ale nějak mi to nevadilo.

Ráno jsme opustili mé rodiště a vydali se ženit mého synka. Cestou přes Prahu nám manžel šlechetně nabídnul, že nám zastaví na nějaké nákupy. Z auta jsme s matkou vyběhly dost rychle, než si to rozmyslí. Já jsem zvyklá na to, že v buticích zpravidla bývá oblečení ve velikosti "Somálec po třech letech hladomoru," ale moje maminka to netušila. Vstoupila do jednoho obchodu a se svou velikostí cca 50 se obrátila na prodavačku.

"Chtěla bych šaty na mě."

Prodavačka, sice mladá, ale profík, vytřeštila oči a vlídně odpověděla:

"Madam, já se obávám, že šaty ve vaší velikosti nemáme."

Moje matka se obrátila na mne a se svým moravským dialektem pravila:

"Já nevím, co ty fabriky dělajů, že nešijů šaty na mě."

Hrdě, s vrozenou zpupností sedláků odkráčela. Prodavačka pouze povytáhla obočí a polkla.

Tato etuda na téma „ chtěla bych šaty na mě a co ty fabriky dělajů“ se opakuje ještě v několika obchodech. Začala jsem se u toho náramně bavit. Pravda, trochu alibisticky jsem si zkoušela tu klobouky, tu botičky a k oné svérázné dámě jsem se moc nehlásila, ale údiv okolí byl bezprostřední, nefalšovaný. To snímat skrytá kamera…

Zastavili jsme ještě v Ikea. Pravda, tady jsem se moc nepobavila. Misky, závěsy, rámečky na obrazy, lampička. Tu nehrozilo, že něco nebude „ na mě.“ Až doma jsem zjistila, že moje matka, ta prostě nezklame. Z kapsy vytáhla hrst kolíčků, které se dávají jako úchyty pod police a prohlásila.

„Dej mi na to nějaký pytlík, to jsem si v IKEA vzala, doma mi to chybí.“

„Jak vzala?“ nepokrytě tentokrát zírám já.

„No normálně, montovali tam nějaký nábytek, leželo to tam v misce, tak jsem to strčila do kapsy.“

„A rozhlídla jsi se alespoň?“ ptám se už pobaveně.

„Prosím tě, to musíš nenápadně,“ ojela mne jako prvňáčka.

            Svatba byla krásná. Zejména ženich a nevěsta a pak moje matka. Blýskla se v  kalhotovém kostýmu a bílých lodičkách ( ty předcházely těm červeným ). Jenom doufám, že moje snacha bude laskavá, že mi občas dá něco ze svého šatníku. Taky se těším, až mi bude 76 a budu krást v IKEA a zatloukat nápadníkům věk. Jo a taky na to, až můj syn bude mít potomka v pubertě a já mu posléze začnu připadat roztomilá.