Roztomilý blbeček

Přiznám se k jedné své slabosti. Neumím říkat ne. Takové to asertivní, sebeobranné. A sami víte, jak nás neviditelná ruka trhu drží pod krkem a vnucuje pánvičky, ledničky, serepetičky, pojištění, zvýhodnění, království nebeské. Já bych se svou slabostí brzy koupila turbínu či příslib nesmrtelnosti. V rámci sebezáchovy a hlavně v touze uchránit rodinné finance, vytvořila jsem si vlastní metodu, které říkám Roztomilý blbeček. Tiše doufám, že je dost účinná a že nikdy nepodlehnu svodům. Takže:

„Dobrý den, mladá paní, máte chvilku čas?“
Že by mi mladík chtěl splnit mladické, romantické sny o pozvání na večeři při svíčkách, to už ve svém věku nedoufám, zapínám Roztomilého blbečka a čekám, co mi bodrý chlapík, nadupaný marketingovýma kecama bude chtít vnutit.
„Jakého máte operátora?“
„Myslel jste operatéra?“ tvářím se trochu udiveně a připisuju si první bod  za zásah do naučených blábolů.
„Myslel jsem mobilního operátora.“
„No a já jsem myslela, že se mě ptáte na mého plastického chirurga,“   laškuju a mladík znejistí.
„Jaký máte mobil?“ snaží se dál.
„Takový růžový se stříbrným.“
Mladík se neovládl a obrátil oči v sloup. Propouští mne se slovy díků. Jako potencionálního klienta mne odepsal. Vytušil, že pokud by chtěl podepsat smlouvu, vytáhla bych na něj papír o zbavení svéprávnosti.

„Madam, nechcete parfém? Levný. Originál. Čórka,“ přitočila se ke mně menší, postarší dáma a roztáhla igelitku, kde měla asi deset krabiček Diora.
„Si čóruju sama. Mám pak větší sortiment,“ odvětila jsem a pro jistotu si  přitiskla kabelku víc k tělu.

Sedím si ondyno na lavičce a vychutnávám příslib jara. Přisednou ke mně dvě postarší dámy a jestli prý se mohou na něco zeptat. Dávám souhlas i když se netvářím moc nadšeně. Toužila jsem po chvilce samoty.
„Víte, že se blíží konec světa?“ praví jedna z nich.
Zprvu jsem netušila, zda mi nabídne protiatomový kryt, či místenku k letu na jinou planetu. Dáma  začala vytahovat z tašky časopis Strážná věž. Á už vím, tady je nabízeno spasení.
„Co bych nevěděla sestry. Mám tiskoviny plný batoh, jedu na Strakonicko. Já jim to tam o konci světa řeknu.“
No to by měli radost, pomyslím si.
Zvedám se z lavičky a upaluju směrem k nádraží, abych alespoň správným nasměrováním kroků přesvědčila sestry, že jedu hlásat a šířit  jejich slova.

Za dveřmi stál starší pán s obrovskou taškou a vypadal unaveně. Chvilku mne přemlouval, že by dnes potřeboval předvést zboží ještě jednomu zákazníkovi. Pána se mi  zželelo, ale dopředu jsem ho uprošovala, aby tu ukázku zkrátil na minimum a řekl dost na rovinu, co mi nabízí a já řeknu ano nebo ne, ať se vzájemně nezdržujeme. Byl to parní čistič ( pan prodejce říkal pární ) a stál šedesát tisíc korun. Hned jsem si propočetla, kolik bych si mohla za onen z míněný obolus nechat umýt oken a kolikrát vyčistit koberce od profesionálů a věnovat se jiným činnostem než „pární příšerou“ šmrdlat domácnost. Pán mi udělal mokré kolečko na okně, na koberci a na víku trouby a sjížděl obvyklou rétoriku. Už mne to fakt nebavilo.
„Nezlobte se, ale já úklidu moc nedám, radši chodím do bridžového klubu.“ ( což není pravda, alespoň co se hraní karet týče ).