Kytka pro Simonu Monyovou

Drze a sebevědomě si o sobě dovoluji tvrdit, že jsem vyspělý čtenář a fajnšmekr. Opravňuje mne k tomu velké množství přečtených knih. I když s tím čtenářským fajnšmekrovstvím je to jako s jídlem. Něčí chuťové buňky uspokojí srnčí ragů na víně, někdo při kynutém meruňkovém knedlíku zaplaší i případné myšlenky na erotiku.

Prozradím vám své tři nejoblíbenější solitéry. Povoluji si pouze tři, jinak bych se moc vykecávala.

Jostein Gaarder – Sofiin svět

Elisabeth Haich – Zasvěcení

Irvin. D. Yalom – Když Nietzsche plakal

Čtení je droga, dokážu i několik hodin soustředěně vnímat text. A prožívání je různé. Třeba Arnošt Lustig mne obrátí naruby, vnitřnosti i spánek se bouří. Pak prožité vyžaduje nejméně třídenní katarzi, ve které si kladu otázky o smyslu bytí, o tom jestli Bůh nezahynul v koncentráku, o touze po přežití, kde končí hranice lidské důstojnosti. Třeba tohle vyvolává čtení.

Teď čtu Lenku Procházkovou – Smolná kniha.  Je napsána tak, že jsem v její domácnosti. Vnímám cigarety, které neustále kouří, vůni kakaa, které vaří ráno dětem. Přemýšlím o tom, že i  jsem žila v době, kdy vysokoškolačka chodila s kýblem a hadrem uklízet…

O přečteném přemýšlím, knížka odpovídá  na mé věčné otázky a pochybnosti, přehodnocuji mapy myšlení, pootáčím kolečkem svých názorů…

Každý měsíc nosím z knihovny tak cca deset až patnáct knih. A záběr je široký. Od filosofie, dějin umění a náboženství, přes historické a životopisné romány, ke sci-fi, hororům a detektivkám. Jsou regály, kterým se vyhýbám, protože od autora už jsem přečetla vše: Hrabal, Zola, Loukotková, Tokarczuková, Potok atd. Docela se orientuju i v mladých autorech: Jakuba Katalpa, Jan Malinda, Pavel Brycz…

Jsou ale také regály, kterým se vyhýbám záměrně. Joan Collins – přečtena jedna kniha. Stačilo. Danielle Steel – přečtena jedna kniha. Stačilo. Nebaví mne to z důvodů nepravděpodobných, sladkobolných, schématických příběhů o kterých zpravidla dopředu vím, jak dopadnou. Br.

Ale tak úplně se tomu, co se nazývá "ženský román" nevyhýbám. Skvělá je třeba Margaret Atwood, výborná Joyce Carol Oatesová.

A také jsem přečetla pár knih Simony Monyové. Její útlé knížky se nikdy netvářily jako skvost světové literatury, přesto se na žebříčcích popularity a toho co se v knihkupectví prodává, pravidelně objevovaly na předních místech. V čem tedy spočívalo kouzlo jejího psaní?

Nepsala romantické příběhy o ředitelkách světových bank, prezidentkách nadnárodních společností, překrásných manekýnách či naopak chudičkých švadlenkách, které přes ukrutné úklady a utrpení nakonec získají svého prince.

Psala vtipné příběhy o obyčejných ženách. O těch, co smaží koblihy, nesnáší žehlení košil a milenky svých manželů, utírají dětem nos a vodí je do hudebky, žijí láskami i neláskami. Psala o radovánkách i strastech všedních dnů. Neunavovala nepravděpodobnými romantickými příběhy na způsob "Hollywoodu." Ta pravdivost a pravděpodobnost příběhu a jeho čtivost nám ženám zpříjemňovala chvilky, které můžeme věnovat sobě.

Pro lidi, jejichž smrt se mne dotkla, sázím na zahradě kytky. Naposledy za Arnošta Lustiga ibišek. Simono, ten před chvilkou zasazený netřesk, je tvůj.

PS:

Prostřednictvím jejich knih jsem žila jejími příběhy a netušila jsem, čím žila ona. A tak mne napadá..

Četl mi levity

Říkal mi ty ty ty

Neposloucháš nevaříš

V pekle se usmažíš

Četl mi levity

Pěstí zamykal mé rty