Můj manžel je vysokoškolsky vzdělaný, tolerantní a vtipný. (Tohle komentoval slovy: "Už zase?") Dokonce tak vtipný, že dokáže rozesmát svou vlastní manželku, tedy mne, po osmnácti letech soužití, takhle v noci z pátku na sobotu cca ve 2,30 hod. Věřili byste tomu? Že ne? Tak schválně.
Vzbudila jsem se a koukla na budík. 2,30 hod. Paráda. Do rána daleko a ještě je zítra sobota. Chvilku jsem si rozkoší nad touto skutečností vrněla, pak jsem si odskočila na toaletu, napila se magnézie z lednice a vrátila se do postele. Chvilku jsem se vrtěla a hledala vhodnou polohu. Byla mi zima na nohy. Nedokázala jsem se zahřát. Opatrně jsem odkryla manželovu peřinu a přitiskla své ťapky na jeho nohy. Byl krásně teploučký. Muži krásně hřejí, užívám si tepla…Po chvilce jsem zjistila, že nespí.
"Je mi zima. Krásně hřeješ. Nechceš mi dělat kamna?"
"Nechci. Dost na tom, že ti dělám troubu."
Smála jsem se. Nahlas. Panel rezonoval se mnou smíchy a lámal se na kusy.
" Víš, že mne slyší půl paneláku? Copak si myslíš, že si sousedi asi myslí, že se směju takhle po ránu?" ptala jsem se, hýkajíc smíchy, manžela.
"No to nevím, zkus něco vymyslet,." pravil manžel, cca v 2,30 hod.
A tak jsme v tuto nekřesťanskou dobu vymýšleli, proč se tak halasně projevuji:
- "Ulovilas miliardáře a opouštíš mne," pravil on
-"Konečně se ti zalíbili umělé nehty a já si nechám udělat úžasný pařátek" pravila jsem já.
- "Mám na něm pozlacenou špičku a ty si ji smíš uloupnout," pravil on
-"Máš ho malýho," pravila jsme já.
Zkoušeli jste někdy usnout rozesmátí.? Přesto se to povedlo. Usnuli jsme. Spali jako broučci. Nenápadně se, s plynutím času, připlížila sobota ráno. To je čas, kdy mi můj manžel nosí snídani do postele. Vážím si ho. Jednak proto, že mi krmi do pelechu nosí, jednak proto, že ho neodpuzují drobky v posteli a taky já, snídající, s knížkou na kolenou. Nechá mne. Já jsem za to vděčnější, pokornější, více se smějící.
"To extempore v noci, bylo ukrutné, pravděpodobně se s tebou rozvedu," pravila jsem já.
"A chceš se rozvádět nalačno nebo ti mám ještě udělat snídani?" odpověděl manžel a kráčel směrem ke kuchyni.
"Nalačno se nerozvádím," protahovala jsem se v posteli a spoléhala na to, že krmi obdržím.
Snídani jsem dostala. Ale chtěla jsem mít navrch. No prostě ženská.
"Jestli mne budeš takhle trápit, pravděpodobně brzy zemru."
"Ty toho naslibuješ," řekl můj muž a přinesl mi na tácku opečený chleba se slaninou, sýrem, kávu s mlékem a panáka slivovice.
Když to tak popisuju, uvědomuju si. Nejsem já vlastně šťastná ženská?
