Postavy v tomto smyšleném příběhu jsou skutečné a podobnost s žijícími osobami je čistě záměrná.
Setkali se na rautu dva pánové v drahých, skvěle padnoucích oblecích, hladce oholení a s pěstěnými nehty. Snědli několik vybraných lahůdek, zapili je šampaňským, prohodili spolu pár vět a společně odešli k baru, zapálit si kubánské doutníky. Oba se shodou okolností jmenovali Josef, jeden byl šéfem jedné z největších firem v zemi a nositel ocenění "manažer roku", druhý generálním ředitelem jedné z největších tuzemských bank. Kdyby si takhle, v tichém rozhovoru pokuřovali na lavičce v parku, kolemjdoucí by si určitě řekli, to jsou jistě úspěšní, slušní lidé, takoví kdyby byli všichni, to by se nám žilo.
Ve stejné době, stejném městě, seděli na lavičce v parku, s krabicí vína, na kterou se předtím složili v ruce, dva muži. Oba se, jaká náhoda, jmenovali Franta. Byli zarostlí, neupravení, špinaví až to bylo cítit, kolem nich samé nedopalky a plivance, čas od času se šli vymočit ke keříkům pár metrů od lavičky, na níž seděli. Sousední lavičky byly prázdné, nikdo nechtěl sedět blízko těchto individuí, přestože počasí k posezení přímo vybízelo a park byl plný seniorů a maminek s dětmi. Každý s kolemjdoucích si asi pomyslel, k čemu jsou takoví lidé, jen ty slušné obtěžují, zabírají místa na lavičkách, nic nedělají a berou sociální dávky a my musíme chodit do práce a dělat na ně.
Kdybychom se zeptali, jestli jsou nám platnější Josefové, nebo Frantové, na koho společnost, daňoví poplatníci míň doplácí, všichni by asi odpověděli, že to jsou Josefové.
Uběhla nějaká doba, velký šéf velkého podniku šéfoval tak dlouho, až z něho téměř nic nezbylo.Velká konkurence, ceny výrobků ve světě klesají, ceny surovin rostou,říkal... Druhý Josef mezitím vedl banku, až ji dovedl ke čtyřicetimiliardové ztrátě. Aby ji stát mohl zprivatizovat, museli daňoví poplatníci napřed tu ztrátu zaplatit. Když se ho novinář v jednom rozhovoru ptal, jestli za to cítí nějakou odpovědnost, odpověděl ne, já jsem tam byl jen generální ředitel.
A Frantové dál seděli na lavičce v parku, starší a zchátralejší, jen více kašlali a plivali a častěji chodili močit. Pokud by na té lavičce seděli padesát let a brali sociální dávky pět tisíc Kč měsíčně, stál by každý z nich daňové poplatníky tři miliony Kč.
Kdybychom se teď zeptali lidí, na koho víc doplatí, jestli na Josefy, tedy miliardy až desítky miliard, nebo na Franty ony tři miliony, odpovědi by už asi nebyly tak jednoznačné.
Velmi důležité upozornění. Obecně to samozřejmě neplatí a já si nemyslím, že Frantové jsou přínosem pro společnost. I mě Frantové vadí, ale zároveň mě vadí i Josefové, kteří způsobí miliardové ztráty, daňoví poplatníci je zaplatí a oni mnohdy zůstanou nepotrestaní. A už vůbec bych nechtěl rozhodovat o tom , který z nich má větší právo na život.
Chtěl jsem jenom, v dnešním přeekonomizovaném, překomercionovalizovaném, všechno a všechny penězi a majetkem měřícím světě, nabídnout jiný úhel pohledu.
