„Státní kasa je prázdná, tak tady máte přes držku! Důchodová reforma bude, víc vám neřeknu!“ Ano, poznali jste správně parafrázi na Švejkovy výroky v hospodě U Kalicha, po kterých následovalo jeho předvedení na policejní stanici.
O naprosté nezbytnosti důchodové reformy slyšíme již léta a stále častěji ze všech stran politického i ekonomického spektra. Začíná to trochu připomínat paní Colombovou ze známých televizních detektivek s Peterem Falkem v hlavní roli – nikdo ji nikdy neviděl, ale pokaždé se o ní mluví. Ale jaká je skutečná realita?
Opět změna myšlení
V prvé řadě si musíme uvědomit, že o žádnou důchodovou reformu nejde a hned tak nepůjde. A to proto, že vlastně nikdo neví, jak na to. Nejsou žádná nová, lepší nebo dokonce převratná řešení. O naprosté bezradnosti vypovídají dva názory „odborníků“, které se v tisku objevily krátce po sobě. V jednom se pravilo, že pracující důchodci by se měli podpořit snížením jejich odvodů na důchodové a sociální pojištění, zatímco druhý požadoval, aby se pracujícím důchodcům důchod nevalorizoval. To všechno, co tu okolo důchodů vidíme a vidět nějakou dobu budeme, je jen pokus jak zalepit, alespoň zčásti, obrovskou díru ve státní kase. Pokud bude tato lapálie nějak zažehnána, o důchodové reformě zas neštěkne ani pes.
Argumenty
Při té příležitosti by bylo vhodné ztratit trochu času s některými argumenty, které se při vyhrožování tzv. „důchodovou reformou“ objevují. Jeden z nejúdernějších je, že si důchodci u nás žijí „nad poměry“, přičemž nikdy nikdo nedefinoval, co to ty „normální“ poměry vlastně jsou. Tento argument bude fungovat celkem zaručeně, protože závist – vedle chamtivosti a touze po moci – je nejvýraznější lidskou vlastností. Prakticky všichni důchodci, co znám, a o kterých by se dalo říci, že žijí „nad poměry“, si buď i v důchodovém věku ještě přivydělávají, nebo mají tzv. „zakopanou kost“ z minulosti, popř. obojí.
Dalším argumentem je, že si důchodci na rozdíl od zaměstnanců neustále polepšují, ale mzdy spíše stagnují. Nedávno jsem zachytil nějakou televizní debatu, kde zástupce odborů (nebyl to Středula), který – než ho ukřičeli – zmínil zajímavý fakt. Zatímco růst mezd ovlivňuje spíš ekonomická situace v zemi, růst důchodů se řídí inflací. V době předcovidového hospodářského růstu rostly samozřejmě i mzdy, a to rychleji než důchody, protože inflace byla (relativně) nízká. Teď se garde obrátilo, takže ty důchody růst mezd pouze dohánějí. Ale situace se změnila, nejsou peníze. Trochu mi to připomíná celý můj život. Pořád jsem čekal, až na mě přijde řada, a když k tomu mělo dojít, situace se změnila a zase jsem stál na konci fronty. Prostě důchodci jsou jen ve špatný čas na špatném místě…
A v neposlední řadě argumentů je to požadavek jakési „solidarity“. Jsme na tom přece všichni špatně, tak nemůžete chtít takové peníze! Krásná myšlenka, jen by se té „solidarity“ neměli účastnit jen důchodci. Nikde ani zmínka o „solidárním“ snížení valorizace církevních restitucí, nebo – Bůh mě netrestej – o revizi nedávného zvýšení platů poslanců, senátorů a dalších ústavních činitelů. Jestliže, pánové a dámy v parlamentu a senátu, seberete důchodci zhruba tisíc korun z jeho zhruba dvacettisícového důchodu (bavíme se o oficiálních průměrných hodnotách), tak ho připravíte přibližně o 5 % příjmů. Co kdybyste si – zcela solidárně – také snížili platy o 5 %? Není politická vůle, že… Nejhorší na tom je, že většina z vás by si vzhledem k vašim příjmům toho, na rozdíl od těch důchodců, ani nevšimla. A u ledu jsou zřejmě i solidární daně bank, velkých energetických firem a zahraničních společností, vybráním kterých se naše vláda ještě nedávno tak kasala. Prý to nejde. U důchodců to bude určitě snazší… Zvláště když o tom rozhodují ti, kterých se to víceméně netýká. Pochybuji, že kohokoli z parlamentu nebo senátu bude jednou trápit, kolik má důchodu. „Zakopaná kost“ bude určitě slušná, koneckonců proto do té politiky šli.
V té souvislosti bych rád vyjádřil určitou nedůvěru ke komedii, nebo spíš frašce, kterou předvádějí naši poslanci v rámci boje koalice s opozicí. Nesmiřitelné postoje a nenávistné projevy, obstrukce, nekonečné tlamocviky a nocování ve sněmově. Můžete zůstat klidní, vše bude nakonec včas odhlasováno a schváleno. Proč? Protože je to paradoxně i v zájmu opozičních stran, možná větším než koaličních, protože si uvědomují, že by s tím – pokud by vládly – musely taky něco nepopulárního udělat. A tak zbyl Černý Petr skutečně na Petrovi a ony pak mohou tvrdit, že hájily zájmy důchodců, ale se to nepovedlo a za to nemůžeme my, to oni. A tak se může stát, že pak stačí Andreji Babišovi jen dát rozhovor novinám, nejlépe těm, co vlastní, to bude levnější, kde mezi řečí prohlásí, že až on bude vládnout, tak to všechno důchodcům vrátí. A pokud se navýší i odvody u OSVČ, čímž bylo už také vyhrožováno, tak slíbí nápravu i jim. S 2,5 milionem hlasů od důchodců a 0,5 milionem hlasů od OSVČ už bude mít parlamentní volby v kapse, může postavit obytňák na špalky a za peníze ušetřené za předvolební kampaň vyrazit s manželkou a všemi dětmi na dvouletou cestu kolem světa. Ale tím bych skončit nechtěl.
Řešení?
To nezná nikdo. Jedna věc je ale přece jenom nasnadě. Z vývoje posledních pár let je jasné, že je zbytečné vymýšlet nějaká samospasitelná, dokonce v podstatě jakákoli řešení s výhledem na spoustu let dopředu. Přibližujeme se tím pouze atmosféře socialistické společnosti nedávné minulosti. Věděli jsme tehdy přesně, co bude za dvacet let, ale nevěděli jsme, co bude zítra. A paralela s dneškem? Vidíte to sami. Stačí jedna epidemie, jedna válka nebo jedna ekonomická či energetická krize a celá vize je v kopru. Pokud ovšem ještě nějaký roste.
A závěr? Jestli bude zachována jakákoli forma důchodového zabezpečení na stáří, výše a podmínky vyplácení důchodů budou vždycky v danou chvíli jen otázkou jakéhosi kompromisu. Mezi státní kasou, trhem práce a životními náklady. A protože jsou peníze až na prvním místě, jak pravil jeden z našich prezidentů, bude jen na státu, kolik jich bude schopen vybrat na daních a zamezit daňovým únikům, vybrané daně nerozkrást a důchodce nenechat se upracovat k smrti nebo umřít hlady. A to je tak asi všechno.
