tvrdil děkan Otomar Linhart z Jihočeské univerzity ve svém dnes už dávném příspěvku v MFD. Je opravdu politováníhodné, jak bolestně se tento ctihodný akademik mýlil…
Na první pohled to totiž vypadá zcela logicky. Pokud vystuduji mizernou školu, budu mizerně vzdělán a moje naděje na perspektivní, a tudíž dobře placené zaměstnání je také mizerná. Ovšem za předpokladu nemizerného (hrozné slovo, ale výraznější protiklad ke slovu mizerný mě nenapadá) způsobu získávání lukrativních postů, k čemuž máme ale setsakra daleko. Zejména ve sféře státní správy. Jak je možné, že vesele funguje (a evidentně prosperuje) vícero vysokých škol, kde se dá titul získat v jakýchsi rychlokurzech a za prapodivných okolností? Jsme tady svědky souhry dvou zajímavých fenoménů.
První není až tak zajímavý, je to prosté fungování trhu. Nejsem sice zastáncem myšlenky, že trh je všemocný, dokonce by se snad ani ve školství neměl moc vyskytovat, ale tady funguje spolehlivě. Zejména zákon poptávky a nabídky. Podle zcela logického úsudku by po mizerných školách neměla být žádná nebo skoro žádná poptávka, ale přesto evidentně je. A to tak silná, že takovým školám umožňuje překonat nájezd různých ministrů a akreditačních komisí. Co se to stalo? Při hledání odpovědi se dostaneme k tomu druhému, daleko zajímavějšímu fenoménu. U některých zaměstnání se nám totiž podařilo při obsazování vedoucích pozic zcela obrátit posloupnost příčin a důsledků. Jakýsi přirozený a logický postup: mám požadované vzdělání a praxi, na základě kterých vyhraji výběrové řízení a obsadím příslušné dobře placené místo, se změnilo na: nemám požadované vzdělání, ale mám příslušné kamarády na příslušných místech, ti mě nechají vyhrát výběrové řízení a obsadit dobře placené místo s tím, že si ale musím požadovaný titul sehnat, a to pokud možno co nejrychleji. Stejná situace nastává pro ty, kteří už na takovém místě sedí a titul potřebují jen k tomu, aby si jej udrželi. Myslím, že to je docela slušná motivace, která vyvolá i příslušně masivní poptávku. A jak už to tak v tom našem zahnívajícím kapitalismu chodí, je-li poptávka, vznikne velmi brzy i nabídka. A je pak úplně jedno, jestli se tak děje ze známosti nebo za peníze…
Dalším velmi zajímavým rysem celého tohoto úkazu, a to by byl možná dobrý námět spíše pro studii nějakého fundovaného psychologa, je účast celebrit z nejrůznějších oborů, které získání nějakého akademického titulu pro zachování své obživy bezprostředně nepotřebují. Možná ještě tak současní politici, kteří se tak již s předstihem připravují na zabrání teplého místečka v představenstvu nebo dozorčí radě nějakého státního podniku, až po zásluze propadnou v dalších volbách. Ale co různé missky, kmotři a jejich potomci? To si skutečně někdo myslí, že ho titul nějak „vylepší“?
A ještě jeden postřeh. V poslední době se, a to v souvislosti se vzděláváním dost často, objevují takové ty spekulace, že to nebo ono bylo za starého (= socialistického) režimu lepší než teď. Odpovědně mohu říci, že výše popsané praktiky tehdy fungovaly naprosto stejně, často za významné forsáže politického podtextu tzv. stranických kádrů. Možná, že i proto jsme do toho znovu tak hladce zapluli. Koneckonců zvyk je železná košile. Jak praví prastarý vtip: Zvyk je železná košile. Já mám jedenačtyřicítku, ale trochu mě škrtí u krku.
