Jak jsme poprvé navštívili Úřad práce (vzpomínka na Š + G)

Prostě se to stalo. Jeden z mých nejmenovaných blízkých skončil v práci ve zkušební době a vyhlídky na okamžitý nástup do dalšího zaměstnání byly mizivé. Z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat, jinak by se na mě můj syn

hrozně naštval.

Formuláře jsem našla na internetu, pečlivě vyplnila a tam, kde se pan žadatel měl  vlastnoručně podepsat jsem mu pro jistotu udělala tečku. Vymyslela jsem i taktiku, jak zdoláme úřední pevnost bez ztráty nervů a času. Přijdeme pár minut před koncem polední přestávky, která končí v jednu hodinu a využijeme okamžiku překvapení.  Vrazíme úředníkovi do ruky papíry, syn si výjimečně sundá „bejsbolku“ a nasadí výraz „účinné  lítosti“ (to mu jde –  díky této etudě prolezl celou povinnou školní docházkou i těmi pár lety učňáku)!

Už z dálky mi bylo jasné, že si svoji taktiku můžu… Před prosklenými zamčenými dveřmi nervózně postával hrozen lidí, který se každou minutou nebezpečně rozrůstal. Pokorně jsme se zařadili na okraj a čekali, zatímco mi hlavou běžela videa z amerických výprodejních akcí tzv. Black Friday, kdy se z koupěchtivých Američanů stává vraždící monstrum. Statistiky každoročně hovoří o desítkách ušlapaných eventuelně jinak z boje vyřazených „slabších kusů“. Za několik minut jsem se mohla přesvědčit, že i u nás na pražské periferii nezůstáváme za USA pozadu, že i tady jsme mezi zkušenými borci.

Zatímco starší spoluobčané používali ke své nutné obraně francouzských holí,  mladé nepřizpůsobivé matky vybaveny kočárky s dětmi jimi nejprve nekompromisně coby beranidlem prorážely dav. Posléze v okamžiku O (tedy ve 13.00, kdy byly dveře ÚP konečně odemčeny) jimi chytře zablokovaly vchod a dovnitř vpouštěly pouze své soukmenovce (a že jich tam nebylo málo!).

Po vpádu do budovy nás trochu zdržela neznalost terénu, naštěstí slečna v informacích nám byla rychle nápomocna a náš dotaz lokalizovala do jednoho z nejvyšších pater. Před výtahy se mezitím vytvořila fronta, nezbývalo než využít naší vcelku dobré fyzické kondice a vyrazit po schodišti.

Cestou jsme naštěstí poztráceli žadatele o jiné dávky, kteří odpadli v nižších patrech. Vrcholu jsme dosáhli ve slušném čase a bez použití kyslíkové masky. V kýžené čekárně na registraci se už počet dychtivců ustálil na pár desítek osob. Vylosovali jsme si číslo a našli lavičku s dobrým výhledem na obrazovku, kde se kromě líně se převalujících pořadových čísel promítaly  eurodotační filmy. Většinou na téma, jak se snadno a rychle rekvalifikovat na úspěšnou kosmetičku nebo chovatele koní…  Svým realistickým pohledem na život a dramaturgickou odvahou mi připomínaly oblíbený pořad z mého dětství. Pravda, „Pohádky ovčí babičky“ byly tehdy ještě černobílé, holt pokrok nezastavíš!

Hned mi bylo jasné, kdo je tu poprvé a kdo tu bývá častým hostem. Ti zkušenější vytahovali z batohů termosky s čajem a chleby se sádlem, křížovky…Ti ještě otrlejší i drahé mobily.  Z jejich profesionálního chování se dalo vyčíst, že čekání bude dlouhé.  Začátečníci se sháněli po propisovačkách, neb pozdě zjistili, že vyplněné formuláře platily pouze do včerejška, ode dneška platí zase formuláře jiné. Dále se věnovali studiu nástěnek s inzercí v naivní víře, že právě oni jsou těmi hledanými. Čtení plátku „Prace.cz“, který byl zdarma k dispozici ve velkém množství, jen prohloubilo všeobecné pocity zmaru a znechucení. Uveřejněné inzeráty svou čerstvostí a atraktivitou připomínaly několik týdnů starou zdechlinu.

Po zhruba hodině čekání došlo i na našeho adepta na podporu, kterého tak rozrušil ten náhlý pocit štěstí, že je na řadě, že vyrazil ke kanceláři na zcela opačném konci chodby… Jsou v životě matky chvíle, které prožije jen jednou -  poprvé: první krůčky batolete, první cesta do školy a první registrace na Úřadu práce.

Zamáčkla jsem mateřskou slzu, ano, můj chlapec to dokázal, za patnáct minut se vypotácel ze dveří v ruce seznam dokladů, které je nutno ještě dodat, ale hlavně s úředním potvrzením, že náš stát s ním počítá!  Stal se jedním z registrovaných nezaměstnaných!

(Poznámka pro později narozené  - Povídky Š + G tedy Šimka a Grossmana, které vznikaly koncem šedesátých let minulého století v rámci Návštěvních dnů divadla Semafor patří k tomu nejlepšímu z českého humoru. Já se s nimi rozhodně nechci srovnávat, jen na ně s láskou vzpomínám a hodně mi scházejí!)