Filipika jedné primitivky bez titulu proti vzdělávání

Život na poušti Kalahari v jižní Africe není žádná opereta. Tady jde o přežití. Od malička se proto děti učí jak rozeznat jedlé byliny od těch jedovatých, jak vystopovat zvěř, jak vyrobit luk a šípy… Bohužel už i tam se dostala naše „dobroserská“(děkuji pane senátore Kubero!)  civilizace. Malý černoušek se ve škole naučí číst a psát, možná si i spočte kolik má prstů u nohou, ale když se vrátí ke svému kmeni, je všem pro smích.  Zapomněl totiž jak poznat, zda stopa levharta je čerstvá nebo několik dní stará. Tady už přestává legrace a začíná boj o život. Pokud tento nepraktický „intelektuál“ opustí svůj kmen a vydá se do města, bude zase pro smích místním, neb pro ně je a zůstane křovákem tedy spíše „vidlákem“ z pouště, který sice umí do pěti počítat, ale jinak je v novém prostředí nepoužitelný.  

V naivním záchvatu touhy po lepším a spravedlivějším světě pro všechny jsme po několik let podporovali holčičku z africké  Guinee. Pravidelně jsme jí posílali na naše poměry nepříliš vysokou částku, aby mohla chodit do školy. Díky organizátorům podpory chodily z Afriky zřejmě povinné dopisy s neobratnými obrázky a Charlottina vysvědčení. Jak to s ní dopadlo po skončení základní školy nevím, naše rodina měla v té době sama existenční starosti. Poslední zprávy z její vlasti se týkaly urputných bojů spojených s nástupem vojenské junty k moci. Kdoví, zda Charlotta ještě žije…  Pokud ne, mohla bych to někde reklamovat jako „zmařenou investici“? Nechci být cynická, ale vím, že ve většině  afrických států už se neválčí luky a šípy ale zbraněmi dodávanými námi „civilizovanými“ a vzdělanými Evropany.  Pro mě z toho plyne jediné poučení - tento svět prostě není a nebude dobrý a spravedlivý.

Zmínila jsem existenční starosti. Když jsem svému spolužákovi, který emigroval na Západ a po osmdesátém devátém roce se občas objevoval v Praze, sdělila, že můj manžel – hrdý majitel dvou inženýrských titulů je bez práce, nechápal. Nechápal, že člověk s takovým technickým vzděláním a dlouhou praxí v oboru, se může stát přebytečným a že vzhledem k věku (přes 50) nemá šanci na „normální práci“. Můj muž (dnes už bývalý) už nikdy zaměstnání odpovídající svému vzdělání nenašel. Vyzkoušel si kromě jiného, co to je otrocká práce na pásu v montovně u thajwanské firmy vyrábějící počítače. Nejvíc jsem ho obdivovala, když nastoupil do soukromého domova důchodců. Za mizerný plat ho čekala psychicky i fyzicky náročná práce, tzv. vyhoření je pak otázkou spíše měsíců než let. Teď už se snaží o jediné, nějak přežít do důchodu.

Nicméně znovu a znovu svým dětem opakujeme mantru našich rodičů: „Uč se, ať to někam táhneš! Bez maturity tě nikam nevezmou!Vysokoškolský diplom je už dnes nutností atd. atd.“ Přestože víme, že slečny vysokoškolačky často dělají práci středoškoláků třeba jako asistentky, kluci s maturitou makají za pár šupů někde ve skladu…….

Nemám prostě tu správnou důvěru ve školství a ten náš způsob vzdělávání , nevěřím v jeho použitelnost v denním životě a nevěřím, že neslouží opět  více tomuto systému než našim dětem.  Historie se stále opakuje - už zase se přepisují dějiny, středoškolští a  vysokoškolští studenti se učí opět nenávisti.  Obávám se, kam nás ta záměrně budovaná nenávist a mediální propaganda zavede. Nevím, zda ta nová vzdělaná generace bude „day after“ schopna rozdělávat oheň třením dvou dřívek o sebe, jak to umí (nebo aspoň uměl) každý správný člen kmene Sanů v poušti Kalahari. Nechci malovat atomové hřiby na zeď, ale přemýšlím, jak si naše „úžasná“ civilizovaná Evropa poradí třeba jen s takovým pořádným „black outem“.  Google ani žádná skvělá aplikace v iPhonu nám neporadí, budeme poněkud „offline“!

Bývalý režim měl pro většinu z nás jednu výhodu, nepřítel byl jasný. Během mého studia na ekonomce jsem tušila, že v hodinách politické ekonomie a občanské výchovy, nejde o vzdělávání ale v podstatě o všem známou hru na „vymývání mozků“.  Kdo měl štěstí na otevřené a statečné rodiče, už od základky věděl své a téhle hry se neúčastnil. Nějak jsme ty hodiny přetrpěli a špatná známka z ruštiny byla pozvánkou do party těch, co měli jasný názor a poslouchali Led Zeppelin a Karla Kryla.

Dnes se to všechno zkomplikovalo… Jen doufám, že já už se nedožiji chvíle, kdy ti, kdo jsou tak pyšní na své tituly, vysokou odbornost a špičkovou počítačovou gramotnost, budou v budoucnosti nuceni hledat cokoli k jídlu v troskách našich velkoměst a na smetištích našich „západních hodnot“.

--------------------------------------------------------------------------------

(Tento blog jsem psala v neděli pod dojmem dokumentu „Příběh lidu Kalahari“ vysílaného na ČT 2, to že pondělní zprávy za ním udělají smutný vykřičník jsem netušila.) Zpráva z včerejšího iDnes: "Jsem hrdý na to, že jsem je chtěl zabít, řekl student o útocích na bezdomovce. Začal svou obhajobu v případě pokusu o vraždu dvou bezdomovců obžalovaný Jan Mokrý. "Chtěl jsem, aby si smrt užili, nezasloužili si čistou smrt. Jsem hrdý na to, že jsem bezdomovce chtěl zavraždit. Chci si to obhájit,“ prohlásil student matematicko-fyzikální fakulty."