Zlatá střední cesta

   Je známou chybou lidí, že mají tendenci upadat do extrémů. Proto by se měli kvůli vlastnímu dobru snažit držet optimálního středu tak, jak nám to doporučuje lidová moudrost o zlaté střední cestě.

Ale žel, v mnoha oblastech se touto moudrou radou neřídíme, což platí také v souvislosti s vnímáním důležitého pojmu Stvořitel.

Začnu svědectvím jednoho člověka: „Když jsem si začal v mládí číst Bibli a zjistil jsem, jaké má Stvořitel požadavky na člověka uvědomil jsem si, že i při vší své snaze takovým nejsem. Pronikl mnou strach a úzkost. Strach ze zatracení z toho, že neprojdu posledním soudem, protože nebudu dostatečně dobrý.

Vnitřně jsem zápasil sám se sebou, ale nezřekl jsem se víry ve Stvořitele tak, jako mnozí jiní, kteří toto dilema poznání vlastní nedostatečnosti vyřešili navždy a definitivně právě zavržením víry.

Na své duchovní cestě jsem se nakonec setkal s lidmi, kteří ze mě nakonec dokázali sejmout toto tíživé břemeno a ukázali mi, že všechno je úplně jinak. Že spaseni jsme vlastně již byli a to obětí Ježíše Krista. Že již nic více nám není třeba. Stačí, abychom pouze jednoduše přijali tuto oběť a uvědomili si vlastní spasení.

Člověk tedy vždy zůstává hříšným a svými silami nemůže nikdy dospět ke spáse. Cesta ke spáse vede jedině přes přijetí oběti Krista, která představuje akt Lásky Nejvyššího. Toto poznání mě osvobodilo od tíhy a úzkosti, kterou jsem do té doby cítil a já jsem se tak stal svobodným. Svobodným ne zřeknutím se Stvořitele, ale přijetím jeho Lásky“.

Tolik ze svědectví jednoho člověka. Položme si však nyní pár otázek: Je tento člověk svobodný opravdu a ne pouze fiktivně? Není jeho domnělé osvobození, které získal, pouze upadnutím do dalšího škodlivého extrému? Nebyly náhodou jím pociťované předchozí obavy, strach a úzkost pouze nahrazeny dalším extrémům a to měkkostí, ba až určitou benevolentnosti vše odpouštějící Lásky? Nekonzervuje takové chápání Boží Lásky naše chyby a nedostatky, na kterých odstranění bychom měli intenzivně pracovat?

Výše uvedený výklad Lásky Stvořitele, který je vlastní většině současných křesťanských církví, jakoby definitivně negoval, ba dokonce navždy odstranil jiný důležitý princip, připadající Stvořiteli, a to princip přísné a neúplatné Spravedlnosti.

Kristus, jak známo, však nepřišel nic rušit a to ani jen čárku ze Zákona! Přinesl na Zemi poznání velikosti Lásky Nejvyššího, avšak aniž by při tom negoval, odstranil nebo popřel jsoucnost Jeho důsledné, neomylné a přísné Spravedlnosti.

Poselství Stvořitele k člověku se nachází ve Starém a Novém zákoně. V jednom se hovoří převážně o Spravedlnosti a v druhém zase o Lásce. To pravé však může vyvstat pouze z harmonie a souladu obou! To pravé se tedy nachází přesně ve středu! Je to zlatá střední cesta harmonického souladu Lásky a Spravedlnosti. Souladu Spravedlnosti a Lásky! Jedno nemůže být bez druhého!

Přísný důraz na Spravedlnost proto vzbuzuje úzkost a strach, avšak přílišný důraz na Lásku vytváří v lidech měkké a ospalé zátiší jisté spásy a má za následek lenost v odstraňování vlastních chyb a nedostatků, či dokonce tyto chyby a nedostatky přímo konzervuje. A to onou známou okřídlenou větou, že vždyť přece všichni jsme hříšní.

Skutečnost je ale úplně jiná! Krásné řeči křesťanských církví o vše odpouštějící Lásce Stvořitele, která se za nás obětovala na kříži a kterou stačí pouze přijmout a budeme spaseni jsou výmyslem! Jsou něčím, co nadbíhá lidské pohodlnosti a duchovní lenosti. Jsou něčím, co církvím právě kvůli podpoře takové duchovní lenosti přivádí tisíce věřících. Avšak přivádí je pouze k církvím a ne k Bohu! Ne k Bohu, který byl a navždy zůstane nerozlučitelný jednotou Spravedlnosti a Lásky!

Pryč tedy se vší duchovní leností a škodlivým klamem jisté spásy. Velká, neúplatná a přísná Spravedlnost Pána požaduje čin! Požaduje tu nejvyšší snahu člověka o dobro a život podle zásad, které byly dány lidstvu v Desateru a v Kristově poselství. Požaduje vážnou snahu o odstranění všech svých chyb a nedostatků. Vážnou a neutuchající snahu stát se takovým člověkem, jak je to požadováno Vůlí Nejvyššího.

A pouze tam, kde bude právě takové chtění, pouze tam může být pak Boží Láskou k tomuto chtění přidán právě takový díl milosti, který bude ještě potřebný ke spáse člověka.

Pokud bylo kdysi ze Světla směrem k zemi zvěstováno: „Pokoj lidem dobré vůle“, neznamenalo to nic jiného, než klid a požehnání všem lidem, kteří v sobě přechovávají pevné chtění k dobru.

A vskutku je to tak! Veškerá pomoc, požehnání, veškerá podpora, milost a ochrana velkého, všemohoucího Boha proudí pouze k těm, kteří se poctivě snaží být pravými lidmi. Takovými lidmi, jako je to chtěné shora. Lidmi, kteří zápasí s vlastními chybami a ze všech svých sil se snaží žít podle Vůle Nejvyššího. Pouze takové vážné a poctivé snažení může najít milost v očích Pána. Pouze ono je pravou cestou ke spáse.

Kde však takové vážné úsilí není, kde se to lidem udělalo pohodlné tvrzením, že Kristus nás už všechny spasil a nám tuto skutečnost stačí pouze přijmout a bez jakékoli další snahy, jak to chápe většina církevně věřících, kde klamavá jistota vlastní spásy příjemně uspává k duchovní lenosti, tam žel nemůže být žádného spasení, protože bez práce přece nemohou být koláče. A tak nemůže být a ani není žádné spásy bez intenzivní duchovní práce na změně sebe sama k lepšímu.