V čem spočívá? V tvůrčím procesu hmotnosti působí dvě síly: bytostná a duchovní. Pod pojmem bytostné je potřeba rozumět sílu přírodně zvířecí a pod pojmem duchovní jde zase o lidský duchovní činitel.
Bytostné síly formovaly hmotnost od samého počátku vzniku vesmíru až do chvíle, kdy dospěl vývoj v postupné evoluci od nejnižších forem života až k nejvýše vyvinutému zvířeti, jak to správně vypozoroval Darwin.
Nejvýše vyvinutým, takzvaným inteligentním zvířetem, které žilo na zemi před miliony let, dospěl tedy vývoj zmíněného bytostného druhu ke svému nejvyššímu vrcholu, jakého byl tento druh schopen. Dále se už bez určitého vyššího podnětu nemohl sám vyvíjet, takže by nakonec nevyhnutelně muselo dojít k určité stagnaci a nakonec k úpadku.
No a právě toto byl bod, ve kterém došlo k rozhodujícímu zlomu v evolučním vývoji na naší planetě. V této chvíli totiž, na nejvyšším vrcholu vývoje bytostného, začal do dění v hmotnosti vstupovat druhý zmíněný prvek, a sice prvek lidsky - duchovní.
V praxi to vypadalo tak, že po aktu plození dvojice inteligentních zvířat a následném těhotenství se do tělíčka nově vznikajícího jedince už nevtělila zvířecí duše, ale nevědomý lidský duchovní zárodek, toužící po sebe uvědomění. Tyto lidské duchovní zárodky v dalším vývoji postupně zušlechťovaly původně zvířecí formu svého těla až do současné, lidské podoby.
Darwin měl tedy pravdu pouze z poloviny. Naše fyzické tělo skutečně pochází z postupného evolučního vývoje a je tedy bytostně zvířecí podstaty. Avšak na nejvyšším vrcholu vývoje bytostného se do tohoto těla vtělil lidský duchovní zárodek, který ho postupně zušlechťoval a dal mu lidskou formu.
V tomto poznání tedy spočívá rozřešení určitého vnitřního nesouhlasu lidí s tím, že pocházejí z opice. Jejich vnitřní nesouhlas je jakýmsi tušením, že to přece jen bude nějak jinak. Fyzicky je to pravda, ale vnitřně to pravda není, protože vnitřní jádro člověka pochází z Ducha, z duchovní říše, a je tedy vnitřně úplně jiné podstaty, než u zvířete.
V tomto bodě se tedy Darwin zásadně mýlil, protože podle Zákonů univerza není jednoduše možné, aby došlo ke změně jednoho druhu na druhý. A sice, druhu bytostného na druh duchovní. Každý druh zůstává v sobě pevně uzavřen, bez možnosti překročení vlastních hranic. Ze zvířete se tedy v žádném případě nemůže stát člověk. Jejich vzájemná, vnitřní druhová rozdílnost to nepřipustí.
Bytostné, čili přírodně - zvířecí tedy na zemi předem připravilo všechno, všechny přírodní podmínky na příchod člověka, který sem přišel, jako host. Z tohoto důvodu se proto musí jako host také chovat, co znamená, že by měl mít v úctě svého hostitele a měl by ho podporovat a zvelebovat.
Člověk se však drze a zpupně obrátil vůči vlastnímu hostiteli, čili vůči všemu bytostnému a začal ho ničit, zotročovat a drancovat. Přes veškerou, technickou sílu lidstva však zůstává přírodně bytostné vždy silnější, než lidé. Pokud se proto člověk v nejbližší době ve svém chování a přístupu k přírodě nezmění, přijde nakonec čas, kdy hostitel jednoduše vymaže z povrchu zemského hosta, který se jako host odmítl chovat. Ale to je už docela jiné téma.
