Vnímání lásky Páně, od kterého mrazí!

   To, co musí být nutně očištěno od lidsky pokřiveného chápání je právě vnímání Boží Lásky, která byla stržena do nasládlé, vše odpouštějící a slabošské změkčilosti.

   Skutečná Láska Páně je však neoddělitelně spojena se Spravedlností! Ba co víc, je se Spravedlností zajedno, a proto je jejím hlavním znakem přísnost.

   Vždyť jen zkusme kriticky zvážit, co by bylo s dítěte, kterému bychom úplně všechno dovolovali a úplně všechno odpouštěli. Vyrostl by z něj sobecký, namyšlený a bezohledný lidský jedinec, myslící jen na sebe a způsobující ve svém okolí jen zlo, nedorozumění a konflikty.

   Aby se tak nestalo, musí proto při výchově dětí vzájemně spolupůsobit dva základní činitele. A sice spravedlnost a láska. Spravedlivá přísnost a hřejivá, podporující laskavost! Jedině tímto způsobem je možné vychovat harmonickou, pozitivní a pro společnost užitečnou, lidskou osobnost.

   Jako nahoře, tak i dole! Zmíněný, správný princip zdravé výchovy dětí je v podstatě, v pozemsky přiměřeném odstupňování, odrazem jednoty vzájemného spolupůsobení  Spravedlnosti a Lásky Páně.

   Láska Nejvyššího nám dává vždy jen to, co je pro nás užitečné! Neplní naše přání a touhy, které bývají převážně pozemského druhu, ale dává nám to, co je pro nás duchovně užitečné! Co nás duchovně posouvá nahoru, i kdyby nám to snad mělo způsobit utrpení!

   Ano, i kdyby nám to mělo způsobit utrpení! Pokud se totiž člověk ve svém životě duchovně nehýbe a neusiluje k Pravdě a Světlu, pokud v tomto směru stagnuje a je připoután pouze ke hmotě, takže nakonec hrozí, že jeho pozemský život bude z duchovního hlediska zcela promarněn, tehdy k němu přichází utrpení, které ho má donutit k zastavení se, k zamyšlení a k přehodnocení svého dosavadního jednání.
 
   Toto utrpení, které je projevem Spravedlnosti Páně, dávající člověku prožít míru jeho odklonu od Vůle Nejvyššího ve stvoření, je zároveň také projevem Lásky Páně, která nechce, aby člověk duchovně zahynul, ale třeba i prostřednictvím utrpení, když to již opravdu nejde jinak, ještě v poslední chvíli procitl.

   Přesně v tomto smyslu nám byly řečeny až nepochopitelně tvrdá slova, a sice, že "lepší je člověku, když byť bez ruky, nebo bez nohy vejde do života, jako kdyby měl s oběma nohama a oběma rukama vejít do zatracení". Pokud je tedy utrpení tím jediným a posledním způsobem, který nás ještě může duchovně probudit, je to pro nás, čili pro našeho ducha, mnohem lepší alternativa, jako kdybychom v životě vůbec netrpěli, avšak odešli na takzvaný druhý břeh v naprosté nevědomosti, jako zvířata. Tím nejdůležitějším v celém našem bytí je totiž duchovní probuzení ke skutečnému životu a pravým hodnotám. A to i za cenu utrpení, nebo dokonce předčasné smrti. Jedině toto kritérium má na zřeteli pravá Láska Páně.

   Co jsme však udělali ze Stvořitele a jeho Lásky? Z Lásky, která v nerozlučitelném souzvuku a nedílné harmonii se Spravedlností Nejvyššího udržuje celé stvoření ve zdraví a svěžesti?

   Ve své pýše a velikášském sebe přeceňování se lidé odvažují považovat Stvořitele za služebníka vlastních přání, který jim má s nekonečnou Lásku trpělivě odpouštět všechnu jejich nevychovanost, svévoli a aroganci. A který dokonce obětoval vlastního Syna, jako smírnou oběť za hromadící se hříchy lidí.

   Jaká to do nebe volající domýšlivost! Jaká to zvrácená představa o Stvořiteli a jeho působení, považující člověka za středobod všeho dění! Velkou, spravedlivou, čistou a přísnou Lásku Páně lidé rouhavě překroutili v změkčilost, slabost a vše odpouštějící dobrotu. Tak to totiž nejlépe vyhovovalo jejich představám, jejich pohodlnosti a jejich falešné domněnce o výši své vlastní ceny.

   Takové pokřivené chápání z nich však muselo zákonitě učinit pouze arogantní a domýšlivé sobce, škodících celému stvoření i sobě samým navzájem, a to vše ve sladké blaženosti jistoty spásy a odpuštění všech hříchů. Tato bezprecedentní opovážlivost však již dosáhla konečné hranice, za kterou více jít nelze!

   Z milosti Lásky Nejvyššího nám bylo ve stvoření poskytnuto obrovské časové období, které jsme měli využít k osobnímu rozvoji k plné, duchovně lidské zralosti a dokonalosti. Láska Nejvyššího však není tomto směru bezmezná a vše donekonečna odpouštějící, protože Spravedlnost Páně, se kterou je zajedno, bude brzy od každého z nás požadovat zúčtování z toho, jak jsme po celý tento dlouhý čas, zahrnující tisíciletí, cítili, mysleli, mluvili a jednali. Jak vážně a intenzivně jsme se snažili o poznání Pravdy o životě a o konání dobra ve vztahu k našim spolu lidem.

   Běda nám pak, pokud se pověstná miska vah v rukou Spravedlnosti Nejvyššího nakloní na stranu zla, na stranu vlažnosti a na stranu nesprávného. To bude pak náš konec! Náš definitivní duchovní konec, rovnající se věčnému zavržení.

   Vždy, ale v dnešní době zvláště, je proto doslova zločinem říkat lidem o nekonečně trpělivé a vše odpouštějící Lásce Nejvyššího. Takový výklad nás totiž vždy sváděl a ještě také dosud svádí pouze k duchovní lenosti, povrchnosti a k falešné jistotě klamavé víry v zaručenou jistou vlastního vykoupení.

   Do tohoto smrtelného spánku ducha, do této duchovní slabosti musí proto zaznít hlas o přísnosti skutečné Lásky Nejvyššího, která nakonec, ruku v ruce se Spravedlností Páně, provede ostrý řez napříč celým lidstvem. Tímto ostrým řezem od sebe definitivně oddělí lidi, kteří se poctivě a vážně snažili o svůj osobní duchovní růst, spočívající v umění citlivého a pomáhajícího soužití s druhými od lidí, kteří se po celá tisíciletí nic nenaučili a zůstali egoisty, myslícími jen na sebe, nebo případně ještě na své nejbližší.

   Ano, Spravedlnost Páně nakonec odstraní všechny nepřizpůsobivé z tohoto stvoření, aby v něm mohl už konečně zavládnout mír a harmonie. Tento děj, v jeho tvrdé přísnosti, bude zároveň také aktem Lásky Nejvyššího, která odstraněním rušitelů umožní jít ke Světlu všem těm, kteří o to vážně usilovali, a kteří byli právě rušiteli vždy vysmíváni a strhávání dolů.

   To, co lidstvu dneška chybí nejvíce je respekt před Stvořitelem! Respekt a vážnost před jeho majestátem! Domýšliví a zhýčkaní lidé dneška se budou muset naučit mít úctu, ba doslova bát se Nejvyššího s jeho Spravedlností a s pravou, přísnou Láskou. Nejvyššího, proti kterému se již více nebudou prohřešovat a vysmívat se něj! Všechna další slova jsou v tomto směru zbytečná, protože většina by jim ve své duchovní slepotě i tak neuvěřila. Avšak blížící se události přemluví ke nám všem až příliš jasnou řečí!

   Jedině příklon k dobru v myšlení, cítění, řeči a jednání může ještě do určité míry zmírnit úder Spravedlnosti Páně, jejíž dopad na lidstvo byl až do poslední možné chvíle zadržován Láskou Nejvyššího, čekající na dobrovolný a bezbolestný obrat k lepšímu. Láskou Nejvyššího, která však má přece jen své hranice a není vůbec vše odpouštějící!