Tragické důsledky nechápavosti učedníků

  Pokud stavíme na nesprávném základním pochopení, nemůže z toho vzejít nic dobrého. Mohou z toho vzejít jen další, ještě větší omyly.

   A pokud se někdo těchto omylů drží, řídí se jimi a nedá na ně dopustit, je to jistá cesta do neštěstí. No a žel, k něčemu podobnému došlo také v křesťanství.

   V evangeliích je zaznamenáno, jak si Kristus nejednou smutně povzdechl nad svými učedníky slovy: "Ještě i vy mě nechápete?" To znamená, že mnohé jeho slova nejen že správně nechápaly masy naslouchajících lidí, ale správně je nechápali také jeho vlastní učedníci. A proto se pak v ústraní snažil Kristus učedníkům tyto věci správně vysvětlit.

   A nyní se zkusme zamyslet nad tím, že pokud už během života Krista jeho učedníci mnohé jeho slova správně nechápali, po jeho smrti, když už z jeho strany nebyla možná žádná korekce jejich omylů, se na těchto omylech dále stavělo, čímž vznikly ještě větší omyly. No a z této vzájemné spleti správně a nesprávně pochopeného se postupně formovala tradiční křesťanská věrouka, které se křesťanství drží až do dnešních dnů.

   Proto tvoří v současnosti křesťanství jakousi směs pravdy i mnohých zkreslení toho, co kdysi řekl Kristus svým učedníkům. To znamená, že mnohé věci nejsou dnes vnímány tak, jak to Ježíš původně myslel, ale tak, jak to nesprávně pochopili jeho učedníci, ačkoli jejich chtění bylo dobré.

   Vůči těmto argumentům by asi mnozí křesťané namítali, že čtyřicet dní po Ježíšově ukřižování byla přece na nich vylita síla Ducha a oni se stali duchovně neomylní.

   Zkusme se však nad touto argumentací hlouběji zamyslet. Ježíš Kristus byl vtěleným Slovem Božím. A proto mohlo Slovo Nejvyššího proudit jeho ústy k pozemským lidem v čisté a nezkreslené podobě. Učedníci byli s tímto Slovem v každodenním kontaktu, přičemž něco z něj chápali správně a něco nesprávně tak, jak je to zaznamenáno v evangeliích.

   Co však může být více, než toto? Co může být víc, než každodenní osobní kontakt člověka s vtěleným Slovem Božím? Vždyť právě kvůli jasnému, čistému a ničím nezkalenému podání Vůle Nejvyššího byl ve skutečnosti nutný příchod Ježíše Krista, protože nikdo jiný by to nedokázal. Jen Syn Nejvyššího! A proto bylo Boží Slovo, plynoucí z jeho úst tím nejvyšším, co vůbec mohlo lidstvo dostat.

   To však reálně znamená, že ten, kdo nebyl schopen určité části Slova Nejvyššího správně chápat z přímo z úst jeho Syna, nemohl se jednoduše stát plně duchovně znalým prostřednictvím osvícení Ducha Svatého. Neboť pokud by něco takového bylo možné, Kristus by vůbec fyzicky nemusel přijít na zem a Vůle Otce, kterou ve svém Slově přinášel, mohla být lidem zvěstována kompletně prostřednictvím působení Ducha Svatého.

   Tak se však nestalo a Ježíš musel přijít na zem, aby to udělal osobně, protože právě osobní zprostředkování Slova Nejvyššího bylo tou jedinou nejefektivnější možností přiblížení se Stvořitele k člověku.

   Prostřednictvím Ducha byla po čtyřiceti dnech od Ježíšovy smrti vylita na učedníky síla, jejímž prostřednictvím se stali schopni rozšiřovat Slovo Páně mezi všechny národy světa. Prostřednictví Ducha tedy obdrželi pouze sílu k šíření Slova a ne duchovní neomylnost.

   A protože neobdrželi duchovní neomylnost, ve svém nejlepším chtění šířili Slovo Páně tak, jak ho oni sami pochopili, i když jejich výklad nebyl vždy v souladu s tím, jak to původně myslel Ježíš.

   Takovéto bylo reálné dění a tomu odpovídá také současná křesťanská realita, z něj vyplývající.

   Zásadní otázka zní: Jak tedy rozlišit to učedníky správně pochopené od nesprávně pochopeného, co se nachází v současné křesťanské věrouce?

   Máme dvě možnosti. První z nich je náš cit a naše svědomí. Obojí jsou impulsy našeho ducha a  náš duch, to jest naše pravé já, je nám schopné právě prostřednictvím impulsů citu a svědomí ukázat to, co koresponduje s pravdou. Umožňuje nám rozlišovat pravdivé od nepravdivého a správné od zkresleného.

   Pokud tímto způsobem člověk vážně zkoumá učení vlastní víry, měl by v něm dokázat oddělit zrno od plev. To však vyžaduje obrovskou osobní odvahu postavit se pevně na pozice vlastního vnitřního cítění, proti mnohému, co je považováno církevní tradicí za neměnné pravdy, se kterými se ale nelze vnitřně ztotožnit. To je tedy první možnost.

   O druhé možnosti nám říká samotný Ježíš svými slovy, zaznamenanými v evangeliích: "Ještě mnoho bych vám měl toho říci, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy".

   To znamená, že Ježíš zaslíbil příchod někoho, kdo má ve vzdálené době vnitřně zralejšímu lidstvu zprostředkovat celou Pravdu, na kterou lidé jeho doby nebyli ještě zralí a připravení. A to ani jeho učedníci, kteří nesprávně chápali ještě i mnohé z toho, co jim mohl říct.

   A protože Pan Ježíš viděl, že na základě nesprávného pochopení svých učedníků vznikne později křesťanství, jako směs pravdivého a zkresleného, zaslíbil lidstvu příchod Ducha Pravdy, který má toto klubko rozmotat. Který má přinést to, co kdysi hlásal Ježíš, a to v nenarušené podobě. A zároveň má přinést také to, co Kristus lidem své doby nemohl říct, protože by to kvůli své tehdejší nezralosti vůbec nepochopili.

   A stalo se! Duch Pravdy přišel a v díle "Ve Světle Pravdy" rozmotal směs pravdivého a nepravdivého v křesťanství. Očistil Ježíšovo učení od nepochopení a neporozumění jeho učedníků, a zároveň přinesl lidstvu poznání plné Pravdy, kterou za dob života Krista ještě nebylo schopno chápat.

    Pravda tedy byla na zemi ukotvena a každý křesťan, který podvědomě tuší, že ne všechno je v učení církví správné, má možnost podrobit to svému vážnému zkoumání právě prostřednictvím díla "Ve Světle Pravdy". Při jeho čtení ať aktivuje své cítění a své svědomí, které jsou impulsy jeho ducha a Pravda Ducha, obsažená v tomto díle nezbytně zarezonuje s pravdou jeho vlastního srdce. S pravdou jeho vlastního duchovního jádra.

   Páska padá a víra se stává přesvědčením, protože jen v přesvědčení je osvobození a spása!