Tajemství skutečné podstaty Stvořitele

Tvůrce ve své skutečné podstatě zůstane každé zformované bytosti navždy nepochopitelný, ať se tato bytost nachází ve hmotném světě, v duchovní říši, nebo v říši božské.

My lidé jsme zvyklí, že všechno stávající má nějakou konkrétní formu. Že zvíře je zvířetem, rostlina rostlinou, kámen kamenem a člověk člověkem. Lidé, zabývající se duchovním vědí, že kromě této pozemské úrovně existují také jiné světy. No a čím jsou tyto světy vyšší, tím ušlechtilejší formy všeho se v nich nacházejí. Proto jsou andělé, nacházející se v božské říši neuvěřitelně krásní.

Jediný, komu ale nemůžeme připisovat žádnou formu je Tvůrce sám. Jeho pravá podoba a bezbytostní podstata se totiž vymyká jakékoliv chápavosti.

Z tohoto důvodu bylo ve starém židovském náboženství zakázáno zobrazovat Stvořitele, protože nakolik všechno ve stvoření má svou formu, bytosti žijící v něm mají sklon vnímat, představovat si, a tedy také zobrazovat Tvůrce v nějaké formě.

Je samozřejmé, že ve formě nejkrásnější, nejvyšší a nejušlechtilejší, jaké jsou schopni. Nicméně žel, v porovnání s bezbytostným majestátem všemohoucího Boha musí být takové vnímání pouze tragickým a ubohým snížením jeho skutečné, nepředstavitelné velikosti. Z tohoto důvodu je proto nanejvýš oprávněně zakázáno jakékoliv zobrazování a přestavování si Stvořitele dle vlastní fantazie a vlastních představ.

Dalo by se však namítnout, že například Duch Svatý, jako část Stvořitele bývá zpodobněn ve formě holubice, nebo zde máme fyzickou podobu Ježíše Krista, který byl přece Bohem. Jak se vypořádat s těmito skutečnostmi z hlediska reality bezbytostnosti pravé podstaty Nejvyššího?

Pokud se chce Stvořitel přiblížit ke svým tvorům, sestoupit mezi ně a stát se jim srozumitelným, bere na sebe vnější plášť – čili formu. Můžeme to připodobnit k hlubinnému potápěči, který musí mít na sobě hrubý, neforemný obal, aby byl vůbec schopen sestoupit do životních podmínek, panujících na mořském dně. Živočichové, žijící v tomto prostředí vnímají samozřejmě pouze tuto vnější formu nevěda, jak vlastně ve skutečnosti vypadá člověk uvnitř skafandru.

Ale člověk sestupuje na mořské dno v ochranném obleku proto, aby vůbec obstál v extrémních životních podmínkách, tam panujících. Stvořitel však sestupuje mezi své tvory, přijímajíce formu proto, aby je nezničil žárem své skutečné přítomnosti. Forma, kterou na sebe někdy Stvořitel bere je tedy způsob, jakým se může přiblížit svým tvorům, žijícím ve stvoření, které je světem forem.

Nicméně Tvůrce sám ve své skutečné podstatě zůstane každé zformované bytosti navždy nepochopitelný, ať se tato bytost nachází ve hmotném světě, v duchovní říši, nebo v říši božské.

Každá zformovaná bytost se musí navždy spokojit s konstatováním, že Bůh Je! Je jedinou, nezávislou, nepochopitelnou a věčnou entitou, od níž je životně odvislé vše zformované, a jehož pravou, bezbytostnou podstatu nebude moci nikdy žádná zformovaná bytost vůbec pochopit, protože velikost Stvořitele přesahuje i ty nejvyšší hranice její chápavosti.

Jediné, čím se můžeme a máme přibližovat k Tvůrci jsou Zákony, které vládnou ve stvoření, a které jsou projevem dokonalé Vůle Nejvyššího. V těchto spravedlivých a zároveň láskyplných Zákonech můžeme alespoň zprostředkovaně poznávat velikost Nejvyššího, kterou v sobě skrývají a odrážejí.

Každá zformovaná bytost, která se snaží Zákony Stvořitele poznávat a podle nich žít, žije v milosti Páně, protože tímto způsobem projevuje svou lásku a svou úctu k Němu. A láska, ochrana a milost shora k ní bude proudit, aby znala pouze štěstí a radost v nádherném stvoření.

Všichni tvorové, padněte na kolena a velebte svého Pána, který vás zahrnuje tolika milostmi! Pána, jehož skutečná podstata vysoce přesahuje jakoukoli vaši chápavost! Pána, kterého však přesto můžete milovat, a to tak, že se budete snažit poznávat jeho Vůli a podle ní žít! Že se budete snažit poznávat jeho Zákony a podle nich žít! Pokud budete toto činit, požehnání všemohoucího Tvůrce bude na vás spočívat a váš život se naplní štěstím a harmonií.

Když však dnes lidem chybí štěstí a harmonie znamená to, že jim chybí požehnání Nejvyššího. A chybí jim proto, že nemají chuť poznávat jeho Vůli a podle ní žít. Neboť žijí pouze podle své vlastní vůle a svých vlastních zákonů. A pouze bída, neštěstí, nenaplnění a prázdnota bytí jsou jim za to jejich odměnou.