Staňme se kněží všedních dní!

   Kdo toto neprožil a toto neokusil, nikdy nepochopí, co to znamená! A právě pro tuto nevědomost mohou  lidé žít tak mělce, uboze a povrchně, jak žijí v současnosti. A proto také nakonec zemřou v plytkosti bytí, jako zvířata.

   Hodně se mluví o tom, že víra věřících by se měla projevovat v každodenním životě. Že v podstatě celý náš život by se měl stát jakousi trvalou modlitbou, protože pokud takovým není, pokud se občas pomodlíme a potom si žijeme po svém, pak je to všechno kontraproduktivní. Pak je celá naše víra jen vnější formou, která je prázdná a samoúčelná, protože nikdy nedospěla k tomu, aby se reálně projevila v každodenním životě.

   Cílem každého správného duchovního snažení je proto povýšit svoji každodennost na modlitbu. Jeho cílem je povýšit každodennost na nový a vyšší stupeň, stojící na úrovni modlitby a rovnající se modlitbě.

   Jak toho dosáhnout a jak k tomu dospět?

   Velmi jednoduše! A sice, zásadním vnitřním rozhodnutím! Silným osobním rozhodnutím, obnovovaným pouze sporadicky jednou za čas slovy: Ať vše, co učiním v dnešní den, slouží jen ke cti Páně!

   A toto jednoduché, vnitřně hluboce prožité, se vší vážností a vroucností vyslovené přání, má schopnost udělat modlitbu opravdu ze všeho, co budeme každý den dělat. Modlitbu uctívání Páně, kterou se tak stane každý náš pohyb, každý náš nádech, každá naše myšlenka a každé naše slovo.

   Zásadní, vnitřní, hluboce procítěné rozhodnutí činit během dne vše jenom ke cti Páně lze připodobnit k pádu laviny. K pádu laviny, kterou z vrcholu zasněžených hor může spustit i něco tak nepatrného, jako je zvuk. Jako je zvuková vibrace.

   A přesně tak, jak se při zdánlivé nepatrnosti zvuku začne postupně na sebe nabalovat sníh, a ten se nakonec zhroutí z vrcholu hory do údolí v podobě laviny, přesně stejným způsobem se postupně začnou našim jediným zásadním rozhodnutím formovat naše city, myšlenky, slova a celkové jednání do podoby uctívání Páně, což se nakonec zformuje v lavinu jeho velebení v podobě absolutně všeho našeho jednání v každodennosti.

   A je důležité vědět, že my vůbec nemusíme tyto věci vědomě kontrolovat, protože ony se úplně samy postupně zformují do správné podoby, právě na základě našeho prvotního, vážného a hlubokého vnitřního rozhodnutí.

   No a časem to dospěje až do takového stavu, že když chce člověk něco vyslovit, nebo něco vysloví a není to tím, co by sloužilo ke cti Páně, automaticky se zarazí. Uvědomí si totiž, že to nekoresponduje s jeho zásadním vnitřním rozhodnutím, čímž získává vlastní, silnou mravní sebekontrolu.

   Ano, až takovou moc může mít zásadní vnitřní rozhodnutí, které začne ve vztahu k naší každodennosti postupně samovolně kontrolovat a selektovat vše, co děláme. A nám to pak najednou nedá udělat, nedá vyslovit, nebo nám dokonce nedá ani pomyslet na věci, které nejsou v souladu s našim ušlechtilým vnitřním rozhodnutím.

   Rozhodnutí, činit vše už jenom ke cti Páně, můžeme také připodobnit k cestě do Říma. Pokud se totiž rozhodneme jít do Říma a vydáme se opravdu na cestu, absolutně všechno, co nás na ní potká, všichni lidé, s nimiž se na ní seznámíme a všechny situace, které se nám přihodí, aniž bychom si to v dané konkrétní chvíli uvědomovali, jsou jen nevyhnutelným a automatickým důsledkem našeho prvotního rozhodnutí jít do Říma. Neboť jedině toto vážné rozhodnutí dalo do pohybu všechny věci, co se nám dějí.

   Pokud tedy chceme opravdu vážně přetvořit celý náš život v trvalou modlitbu každodennosti tak, jak to ve skutečnosti být má, učiňme vážné rozhodnutí konat vše už jenom ke cti Páně. A ono pak zásadním způsobem ovlivní vše, co se bude kolem nás a v souvislosti s námi dít. Náš každodenní život se promění v trvalou modlitbu a my se staneme kněží všedních dní a všední každodennosti. To naši každodennost radikálně změní, protože ji zformuje do nepřetržité série posvátných úkonů, prováděných ke cti Nejvyššího.

   Mnozí lidé, hlavně ateisté si myslí, že víra jako taková, a tedy také modlitba, která s ní souvisí, je zbytečná. Že když se člověk modlí pouze ztrácí čas, a ten by se rozhodně dal využít mnohem lépe a smysluplněji.

   Je však nutné vědět, že absolutně žádné upřímné a s vroucností vysloveno, nebo třeba jen vnitřně myšleno slovo modlitby se neztrácí, i když máme ten dojem. I když se domníváme, že nám nikdo neodpovídá a že na to nikdo nereaguje.

   Realitou však je, že každičké takovéto slovo modlitby představuje tenoučké vlákno provazového žebříku, tkaného od nás směrem nahoru. A po tomto žebříku, který si pozvolna tkáme slovy svých modliteb, se pomaličku posouvá nahoru naše duše, i když my to vědomě nevnímáme.

   A teď si zkusme uvědomit tu převratnou věc, že pokud do té doby každé jednotlivé slovo naší modlitby představovalo malé vlákno provazového žebříku pro naši duši, směřující vzhůru, rozhodnutím činit každý den vše už jenom ke cti Páně se rychlost našeho tkaní neuvěřitelně zvýší. A radikálně se zvýší, protože už ne jen slova modlitby, vyslovovány v mysli, nebo verbálně, ale každý náš pohyb, každé naše nadechnutí, každý náš cit a každá naše myšlenka budou modlitbou. Náš záchranný provazový žebřík bude pak neuvěřitelně rychle růst zdola směrem nahoru, a naše duše bude po něm letět k výšinám.

   Bude letět k výšinám, protože proměnila celé své bytí a celou svou existenci, se vším, co z její osobnosti vychází, na trvalou modlitbu. Tak se pak člověk stane podobným andělům v nebi, kteří žijí právě tímto způsobem, a proto smějí přebývat v blízkosti svého Páně, jehož oslavují a velebí celým svým bytím, v nepřetržité a trvalé modlitbě radostného tvoření.

   Pokud tedy člověče chceš také ty dospět až sem, stačí ti k tomu jedno jediné zásadní rozhodnutí. Ono změní celý tvůj život a udělá z tvé každodennosti trvalou modlitbu činů, slov, myšlenek a citů, formovaných ke cti tvého Páně.

   Kdo toto nepřežil a toto neokusil, nikdy nepochopí, co to znamená! A právě pro tuto nevědomost mohou lidé žít tak mělce, uboze a povrchně, jak žijí v současnosti a neuvědomují si, na jakou vysokou příčku by mohli postavit celý svůj život a celou svou každodennost jediným hlubokým a vážným rozhodnutím. A proto toto rozhodnutí nikdy neučiní. A proto nakonec zemřou v plytkosti bytí, jako zvířata.

   PS. Stavu nepřetržité modlitby je potřebné dosáhnout podobně, jako stavu čisté mysli. Jednou ze základních povinností člověka, žijícího v tomto stvoření je totiž udržovat svou mysl čistou a ušlechtilou. Ale tato povinná čistota mysli nemá být dosahována křečovitou a neustále vědomou myšlenkovou kontrolou.

   Čistoty mysli má být dosaženo svobodně a radostně, a to právě prostřednictvím jediného zásadního rozhodnutí ducha. Má být dosažena silným aktem citového chtění, které jasně vymezuje kvalitu mysli dříve, než jednotlivé myšlenky vůbec vzniknou.

   No a přesně tento jistý princip je třeba uplatnit také ve vztahu k naší každodennosti, kterou můžeme jediným zásadním aktem našeho citového chtění přetransformovat na trvalou modlitbu. Na trvalou modlitbu uctívání Páně vším, co v každý jednotlivý den provedeme. Neboť co opravdu chceme, to se nám také stane!