Lidský život má nepochybně nějaký smysl. Rozhodně však nespočívá pouze ve vydělávání peněz a v různých formách užívání si. Ani v plození potomstva a v péči o něj. Ani v honbě za kariérou, mocí, popularitou a podobně.
Naše bytí můžeme připodobnit ke škole, ve které žák kráčí od ročníku k ročníku, a postupně vstřebává důležité poznatky a informace. Od nižších ročníků základní školy přechází k vyšším, odtud na střední školu, na níž se pozvolna přibližuje k absolvování nevyhnutelné, závěrečné maturitní zkoušky. Pokud maturitu úspěšně zvládne, obohacený o mnohé užitečné poznatky pak vstupuje do skutečného života.
No a téměř stejně je to také s naší poutí stvořením a pravým smyslem našeho bytí. V sérii mnoha pozemských životů se totiž máme postupně stále více kultivovat a učit pravidlům harmonického života ve stvoření. Tato pravidla, nebo jinak řečeno Zákony, představují dokonalou vůli Tvůrce univerza, kterou bychom měli poznávat, naučit se žít s ni v souladu, a tak se stát lidsky dokonalými.
Podobně, jako ve škole, také v našem bytí tedy neodvratně kráčíme k velké "maturitní" zkoušce, ve které bude dokonale prověřena naše ochota, schopnost i vůle žít v souladu s Vůlí Toho, který nám vědomé bytí daroval a v koho stvoření nám bylo umožněno přebývat.
A co se stane s člověkem, který úspěšně zvládne vše, co bude potřeba a "projde" zmiňovanou, velkou "maturitní" zkouškou ve stvoření, nazývanou také "posledním soudem"? Co bude tedy následovat potom?
Jednoduše řečeno, život sám! Přesně tak, jak je tomu po skutečné maturitě. Ne snad nějaká nirvána, znamenající rozplynutí, ale radostné, vědomé, věčné, tvůrčí, sebevědomé bytí v oblastech, nacházejících se vysoko nad hmotným stvořením.
Následuje skutečný, pravý a aktivní život, zaměřený na podporu, pozdvihování a zušlechťování stvoření, a ne snad nějaké "věčné odpočinutí", jak se zvykne psát na pomníky zesnulým. Nastane vstup do opravdového a pravého života, ke kterému jsme se připravovali a zráli v mnoha pozemských životech v hmotnosti.
Žel, problém současného lidstva je v tom, že všechno své životní úsilí nezaměřuje k zmíněnému, vysokému cíli, ale pouze to hmotné a pozemské se mu stalo nejvyšším a jediným cílem.
Svým myšlením a snažením jsme uvízli ve hmotě, jako ryby v síti, a vše sázíme na jeden jediný, právě prožívaný, konkrétní pozemský život. A neuvědomujeme si, že našim skutečným cílem má být daleko více. Má jím být snaha o dosažení věčného života, snaha o vyproštění se s koloběhu nutnosti ustavičného rození se ve hmotě.
Pokud se z ní totiž nedokážeme vymanit, pokud v ní uvízneme jako v síti natrvalo, může se stát, že v ní nakonec bídně zahyneme, protože hmotnost není věčná, a tudíž nevyhnutelně podléhá velkému cyklu vzniku, dočasného trvání a zániku za účelem jejího znovu obnovení. Běda proto každému člověku, který se nestihne od hmoty včas odpoutat.
Z toho důvodu je nevýslovně smutné vnímat, jak miliony lidí soustřeďují všechny své síly na jedno jediné pozemské bytí, zatímco v možnostech každého z nás je přece mnohem víc. Před každým člověkem září totiž v dálavách meta věčného, pravého a skutečného života, jehož krásu, nádheru a velkolepost nelze ani našimi pojmy vyjádřit.
Žel, ne všichni se však k tomuto nádhernému, vysokému cíli dostanou, protože se o jeho dosažení vůbec neusilují. Bez práce totiž, jak dobře víme, nebývají koláče. Bez snahy a úsilí o duchovní vzestup nenaplňujeme náš skutečný smysl života a slepým úsilím pouze o hmotné si ho z věčnosti redukujeme na ubohých 70 až 80 let.
A žel, ve svém zaneprázdnění hmotou ani netušíme, jak moc se nám krátí čas a jak lehkomyslně a zcela nepřipravení kráčíme vstříc velké "maturitní zkoušce" ve stvoření.
