Shora nechtěný kult osobnosti Ježíše Krista!

   Slepý kult osobnosti je škodlivý vždy a v každém případě. To znamená, že jednoznačně tehdy, když jde o osobnosti negativní, ale žel také tehdy, když jde o osobnosti pozitivní.

   V pozitivním případě je totiž kult osobnosti zaměřen přednostně na osobu jako takovou a ne na to, co ve skutečnosti lidem přináší.

   Uveďme si příklad: V malém městečku se před dvěma sty lety narodil filozof evropského formátu, který přednášel na mnoha významných univerzitách. Po čase udělali jeho krajané z jeho rodného domu muzeum. V něm se může návštěvník dozvědět, z jaké rodiny dotyčný pocházel, kdo byl jeho otec a matka, čím se živili, kolik měl sourozenců, kde studoval, kdy a s kým se oženil, kolik měl dětí, kde pracoval, jaké pocty získal a kdy a kde zemřel.

   Návštěvník muzea se jen velmi okrajově dozví, v čem konkrétně spočíval významný filozofický přínos dotyčného v rámci evropské a světové filozofie. Avšak k celkovému pochopení jeho filozofického učení a filozofického odkazu se už nedostane téměř nikdo.

   Tak vzniká precedens v tom smyslu, že to, kvůli čemuž se dotyčný vůbec stal osobností se stává okrajové, zatímco to, co lidem v souvislosti s ním nejvíce utkví, jsou různé zajímavé okolnosti z jeho osobního života. Takový je typicky lidský přístup k osobnostem.

   A přesně tento jistý, čistě lidský přístup byl uplatněn také ve vztahu k osobnosti Ježíše Krista. A byl uplatněn o to více, o co jedinečnější a pohnutější byl jeho život, doprovázený nejrůznějšími nevšedními událostmi a zázraky. A nakonec tragickou smrtí a neuvěřitelným zmrtvýchvstáním. To vše bylo tak výjimečné, na rozdíl od běžných lidí, že se časem začala zaměřovat pozornost právě na to. Tímto způsobem však žel došlo k tomu, že to nejpodstatnější a nejdůležitější, kvůli čemuž vůbec Ježíš přišel na zem, bylo vzrůstajícím kultem jeho osobnosti potlačeno do pozadí.

   Ježíš Kristus byl Poslem od Boha! Na zem přišel proto, aby lidem přinesl Poselství přímo od něj. Poselství čisté a nezkalené, ukazující jako správně žít tak, aby jejich život směřoval k Pánu. Aby poznali Vůli Nejvyššího a žili své životy v souladu s ní, protože jen to může přivést lidské bytosti k pozemskému štěstí, jako také k branám království nebeského.

   Příchod Ježíše na zem se stal nutným proto, že lidé ztratili správnou cestu, vedoucí do království nebeského, kterou jim kdysi ukázal Mojžíš. A ztratili ji proto, že do Mojžíšova učení postupně přimíchávali své vlastní názory a vylepšení, takže to nakonec nebyla cesta ke Světlu, ale byly to už "jen nauky lidské" tak, jak to Ježíš vytkl zákoníkům a farizeům.

   Kvůli tendenci míchat do všeho to své vlastní, rozumově lidské, ztratili tedy lidé cestu ke Světlu a kráčeli k záhubě. Kráčeli to temnoty, protože Mojžíšův Zákon s jejich rozumovými vylepšeními ztratil schopnost vést je vzhůru.

   A proto se stal životně nutným příchod Krista, aby svým učením opět vytyčil správný směr. Jako vyslanec přímo od Stvořitele, přinášel jeho Poselství čisté. V něm bylo jasně ukázáno, jak máme správně žít, myslet a jednat, abychom svým bytím bezpečně směřovali ke království nebeskému. V tomto spočíval skutečný smysl příchodu Ježíše Krista na zem! A tímto způsobem, tedy v čistě věcné rovině učení, které vede ke Světlu, mělo být lidmi přijato vše, co jim Ježíš přinášel. Jeho učení měli přijmout jako čisté Poselství od Stvořitele, měli s velkou vážností přemýšlet nad jeho obsahem, a měli se snažit podle něj žít, protože to je to nejhlavnější a nejpodstatnější. Takto se věci mají v té nejpřirozenější věcnosti.

   Avšak křesťanské církve namísto toho, aby pochopily a vyučovaly to, v čem tkví podstata, spočívající v Poselství od Stvořitele a v životě v souladu s ním, začaly postupně na jeho úroveň stavět také to, co se událo v pozemském životě Krista. A tak, z přirozeného sklonu lidí připisovat přemrštěný význam všemu pozemskému, začalo být postupně to pozemské z Ježíšova života kladeno ve své důležitosti na úroveň jeho Poselství, které bylo klíčové.

   Tak se postupně začal budovat pozemský kult osobnosti Krista. Věcná podstata jeho učení a jeho klíčového významu pro lidi se začala ztrácet, a kult jeho osobnosti začal nabírat na síle, ačkoli v samotných evangeliích můžeme najít důkazy o tom, jak Ježíš odmítal vše, co směřovalo k vyzdvižení jeho osobnosti. Vždy poukazoval jedině na svého Otce. Když mu jednou například někdo řekl: "Mistře dobrý...", ohradil se proti tomu a řekl, že ve skutečnosti je dobrý pouze Pán. Ježíš byl tedy absolutně posledním z těch, který by si přál, aby byla vyzdvihována jeho osoba a vše, co s ní souvisí.

   Ale lidé tak přesto učinili! To pozemsky osobní postavili na stejnou úroveň, jako to klíčové, kterým bylo přinesení Poselství od Stvořitele. Až nakonec, pod vlivem utrpení a tragické smrti Krista na kříži, to lidsky a pozemsky osobní dokonce převážilo nad to hlavní a klíčové.

   Tento posun ve vnímání měl v další nezbytném řetězení za následek, že na pozemské utrpení Krista a jeho smrt začalo být pohlíženo jako na něco, co bylo Stvořitelem chtěné. Jako na něco, v čem samotném spočívala spása. Jako na něco, co bylo hlavní příčinou jeho příchodu na zem.

   A v tomto nesprávném se pokračovalo stále dál v tom smyslu, že pokud tedy přišel Ježíš na zem trpět a umřít na kříži, protože on sám byl bez viny, musel trpět za jiné. Za viny lidstva! A tak žel došlo k tomu, že skutečný smysl Kristova pozemského příchodu byl nakonec posunut někam úplně jinam, čímž byla lidem opět zamlžena pravá a jasná cesta ke Světlu. Pravá a jasná cesta k výšinám, která spočívá v přijetí Ježíšova Poselství a v životě v souladu s ním. V tomto jediném se skrývá spása!

   Tragédie Kristova utrpení a smrti je věcí samou o sobě. Nešlo však o hlavní věc, ale jen o důsledek hlavní věci, kterou bylo přinesení Božího Poselství lidem na zem, ukazujícího jim cestu ke spáse. Šlo o přinesení Světla do temnot země a Ježíš věděl, že temnota a její temné lidské nástroje se nevyhnutelně nenávistně obrátí proti němu. Věděl, že ho pravděpodobně čeká utrpení a smrt, ale i přes jejich hrozbu přišel z lásky k lidem a přinesl jim životně důležité Poselství jejich Otce, jehož následování je jedinou cestou ke spáse. Pokud by totiž tato cesta nebyla lidstvu ukázána, muselo by zahynout. Zahynout pozemsky i duchovně.

   A proto člověče, kráčej cestou ke spáse, kterou ti ukázal Kristus! Cestou, kterou ti ukázal navzdory obrovskému osobnímu utrpení, které mu způsobilo temno a jeho služebníci. Tvůj Spasitel se nezalekl tohoto utrpení a podstoupil ho proto, aby ti mohl přinést to jediné, co tě může přivést ke spáse. Aby ti mohl zprostředkovat čisté Slovo Boží, představující Vůli Nejvyššího. Tuto Vůli se snaž poznávat, snaž se podle ní žít a budeš spasen. V ničem jiném pro tebe spásy není!