Proč racionalita a rozum vedou lidstvo do neštěstí?

Rozum je nezbytnou součástí osobnosti člověka a není možné jej zatracovat. Pokud se však právě rozum stane rozhodující a určující složkou naší osobnosti, pak je to tragédie.

Tímto způsobem totiž ohraničíme svou chápavost pouze omezeností vlastního rozumu.

Na prvním místě musí stát pouze náš duch, který se projevuje citem. Duch, který se projevuje citovými impulsy! Cit musí tedy stát na nejvyšší příčce v hierarchii naší osobnosti a všechno ostatní mu má být podřízeno. A to také rozum!

Že tomu tak ve skutečnosti ale není, nasvědčuje i stavba lidského mozku, jehož rozumový receptor, neboli takzvaný velký mozek, je mnohem větší, než receptor citu, čili malý mozek.

Dokonalým svědectvím zhoubné nadvlády rozumu nad citem jsou ve skutečnosti i celé dějiny lidské civilizace, protkané utrpením, vraždami, válkami a bídou milionů lidských bytostí. Ke všemu tomuto utrpení by ale nikdy nemuselo dojít, kdyby se lidé nepodřídili pouze chladnému, vypočítavému rozumu, a zachovali si v sobě alespoň špetku toho, co nazýváme cit.

Nesmírné a rozmanité utrpení lidí během dlouhé historie naší civilizace nelze proto vnímat jako nezbytný vývojový proces, ale jako něco chorobné, nezdravé a nesprávné, co na této planetě vůbec nemělo a nemuselo být, kdyby se vývoj ubíral správným způsobem a lidé by byli lidmi citu, kteří používají rozumu jenom jako dobrého nástroje.

Ano, v nadřazení rozumu nad ducha tkví ve skutečnosti všechno zlo, napáchané na této zemi! Je to také cesta ke zničení celé naší civilizace.

Všechny minulé rozvinuté národy a civilizace se zhroutily pouze z tohoto jediného důvodu. V jejich začátcích bylo vždy zpravidla hodně správného a pozitivního, tedy i přiměřená míra citu, avšak stále více bující rozum tím vším postupně prorůstal tak, jako popínavá rostlina obepíná větve svého hostitele, aby jej nakonec zcela zbavila světla a udusila.

Vrcholnými výstřelky rozumu, který ostatně vždy v historii ovládl každou společnost, byla nemravnost, bezuzdnost, chamtivost, bezpráví pod zdáním práva, a tak dále, a tak dále. Za nimi následovalo již pouze jedno: zhroucení! Zánik, ke kterému nakonec postačoval mnohdy i bezvýznamný, vnější impuls.

Jediná věc, která po všech těchto pokročilých civilizacích přetrvala je umění! Ať již jde o díla malířská, sochařská, nebo literární, která jsou živá i po tisíciletích a stále nám mají co říct.

Proč? Protože v umění byl vždy jako prvořadý právě cit! Jedině lidé citu totiž mohou vytvářet věčná díla. Pokud by ale lidmi byla vložena podobná míra citu, jak to dokázali v umění, také do všech ostatních oblastí společenského života, mohly by v nich být také vytvořeny hodnoty věčné, nehynoucí a po staletí přetrvávající. Tímto směrem měly ve skutečnosti jít všechny cesty civilizace na planetě Zemi.

Vše ostatní, postavené na rozumu, je pouze materiálního druhu, omezeno hmotným pojetím prostoru a času. Proto to nemá dlouhého trvání a je to jenom dočasné. Po nějaké době musí zákonitě přijít zhroucení a upadnutí do zapomnění.

V současnosti se ale blíží jeden z velkých evolučních zlomů ve stvoření, který způsobí, že na této Zemi dostanou prostor k životu již jenom lidé duchovní. V současné době prožíváme období velkého třídění, v Bibli nazvaném posledním soudem. Uspět v něm dokáží pouze lidé, kteří si navzdory všemu, co přežíváme, ještě dokázali zachovat zdravé, živé cítění.

Ti však, jejichž vládcem vnitřního života je pouze chladný rozum – otroci rozumu, kteří uvěznili vlastního ducha i jeho živé cítění a nedávají mu projevit se, tím bude vzata výsada dál žít a vyvíjet se ve stvoření.

Bude tak učiněno proto, aby svým chladným rozumem bez citu nadále neškodili tak, jak to dělali po celá staletí. Něco takového již nebude možné, protože ve stvoření má konečně zavládnout mír.

Velkou otázkou pro každého z nás osobně tedy zůstává, do které skupiny patříme? Do první, nebo do druhé! Pokud do první, nemáme se čeho obávat, ale pokud do druhé, měli bychom se urychleně usilovat změnit to a stát se duchovními.

Duchovními, to jest lidmi ducha, v nichž je na prvním místě jejich duch, projevující se citem. Lidmi, kteří sice používají rozum, ale neklanějí se mu, nejsou jeho otroky a nestavějí jej na první místo. V tom totiž spočívá všechno zlo!