Příroda se bouří proti lidem!

   Při mnoha živelných katastrofách se stalo zvykem situaci zlehčovat tvrzením, že záplavy, požáry, zemětřesení, horka, sucha, hurikány, vlny tsunami, nebo jiné přírodní neštěstí postihovaly lidstvo permanentně a od nepaměti.

   Je však opravdu normální a běžné, že takový velký počet přírodních katastrof, které kdysi v minulosti byly od sebe odděleny desetiletími, dělí od sebe v současnosti pouze roky, nebo dokonce měsíce? Neděje se náhodou něco mimořádného? Něco, co tu dosud nebylo?

   Do určitého období svého vývoje žila lidská civilizace v relativní spjatosti a v souladu s přírodou. V minulých dobách existovalo mnoho lidí, kteří právě pro svou mimořádnou spjatost s přírodním světem dokázali vidět a vnímat bytosti přírody, pečující o bezchybný chod velkého přírodního dění. Pohádky o vílách, rusalkách, elfech, gnómech, trpaslících a podobně nejsou žádným výmyslem, ale reálnou skutečností, kterou lidé minulých dob zcela jasně vnímali. Všechny tyto bytosti lze souhrnně nazvat jakousi skrytou inteligenci přírody, a tato inteligence vědomě formuje a usměrňuje celé přírodní dění.

   Takový, alespoň do určité míry přirozený vztah mezi lidmi a přírodou přetrvával až do období technické revoluce, čili přibližně do začátku 20. století. Potom došlo k prudkému nástupu technického rozvoje, a ten se sebou přinesl řadu negativ. Vzpomeňme jen tři nejzásadnější:

   1. Ničení přírody
   2. Postupné odtržení lidí od přírody
   3. Vznik pýchy a domýšlivosti v takzvané neomezené lidské možnosti

    K bodu č.1:
   Lidé při svých technických vynálezech ještě i dnes jen v minimální míře zohledňují jejich škodlivý dopad na přírodu. Lidé totiž věřili a stále věří na prvním místě především penězům.

   Pokud do období začátku technické revoluce bylo možné nazvat přírodu na naší planetě panenskou, je doslova děsivé uvědomit si, co s ní lidstvo dokázalo udělat přibližně za sto let. Je něco obludného na tom, jak jsme za tak krátkou dobu zničili naši planetu. Těm, kteří byť jen trošku uvažují musí být jasné, že způsob takzvaného vědecko technického pokroku, jaký jsme praktikovali za posledních sto let není prostě udržitelný. Pokud totiž budeme takto jednat také v budoucnu, z naší země uděláme neobyvatelnou poušť.

    K bodu č. 2:
   Technický pokrok vedl k odcizení lidí od přírody. Vedl k budování obrovských městských aglomerací, v nichž se žije v umělém prostředí. V umělém a nepřirozeném odtrženi od přírody.

   Umělé a nepřirozené prostředí a způsob života mají za následek umělý a nepřirozený způsob myšlení, protože člověk si ve městech vybudoval určitou vlastní realitu a v této realitě je nucen žít, myslet a jednat.
 
   Takzvaný moderní člověk už však nemyslí normálně, čili přirozeně! Už nesouzní s přírodním děním, už za ním nevnímá působení skryté, vědomé inteligence, zosobněné přírodními bytostmi. Je mu to pouze na smích a tyto bytosti odsunul do říše pohádek.

   Chudák "moderní" člověk však nechápe, že právě on sám je na smích! Že on sám svým "moderním" způsobem myšlení ztratil schopnost vnímat a vyciťovat tyto věci! Že u něj samotného došlo k zúžení duševního obzoru a k poškození zdravého způsobu myšlení! Nechápe, že vysmívání se existenci přírodních bytostí svědčí o jeho vlastním posunu mimo realitu života a bytí!

    K bodu č.3:
   Skutečnosti, zmíněné v předchozích dvou bodech měly za následek rozkvět lidské domýšlivosti, pýchy a až arogance, se kterou se lidstvo staví proti přírodě. Nátlakem a proti všem přirozeným přírodním zákonitostem si lidstvo chce násilím vynucovat splnění své vlastní vůle. Člověk se ve své pýše, aroganci a domýšlivosti dovoluje stavět proti přírodním zákonům, které však v konečném důsledku vždy budou a vždy zůstanou silnějšími, než je on sám.

   Výsledkem podobného jednání nemůže být nic jiného, jako tragédie! Pýcha totiž předchází pád! A pád, velký celosvětový pád moderní civilizace je bodem, ke kterému směřujeme ve svém zoufalém odtrženi od přírody a ve své slepé a pyšné domýšlivosti, která nám to znemožňuje vnímat. Požáry, záplavy, zemětřesení, bouře, vedra a mnoho jiných věcí svědčí o tom, že příroda se začíná stavět proti člověku. Ano, lidstvo začíná být přírodním děním směřováno k okraji propasti, ale ono se ve své slepotě a omezenosti pyšně chystá provést další, převratné kroky vpřed. A tyto, z jeho pohledu kroky vpřed, však už budou ve skutečnosti pádem do propasti.

   Jak zvrátit tento nepříznivý stav? Změnu k lepšímu lze přivodit pouze změnou sebe sama! Kdo se bude spoléhat na politiky a mocné tohoto světa, že to snad oni udělají za nás, ten se velmi mýlí! Tato společenská elita je jakoby zosobněním vší lidské pýchy, namyšlenosti a víry v rozum, a právě z tohoto důvodu zůstávají hluchými a slepými.

   Změna může přijít pouze zdola a to tak, že procitnou lidé - jednotlivci! Jednotlivci, kteří své myšlení a cítění, i všechno své jednání nasměrují k pravým hodnotám:

   K touze po poznání skutečného smyslu vlastního bytí, které nemá pouze hmotný rozměr.

   Ke snaze o zachovávání čistoty a ušlechtilosti svého vnitřního života - čistoty a ušlechtilosti vlastního myšlení a cítění, ale i všeho vnějšího jednání.

   K odstranění egoismu, který člověku zabraňuje, aby přesáhl omezené hranice vlastního "já" a myslel na prospěch jiných více, než na svůj vlastní.

   K nahrazení současného principu bezohledné konkurence vzájemnou pomocí a spoluprací mezi lidmi.

   Toto jsou principy, na jejichž základě se může stát náš život zdravým a přirozeným! Jedině prostřednictvím nalezení této přirozenosti lze totiž najít spojení s přírodou, a také ztracenou úctu k ní. Potom budeme myslet a jednat v souladu s přírodním děním, jakož také v souladu s jeho skrytou inteligencí, která nám bude pomáhat a podporovat nás v našem snažení.

   Vše, co v současnosti dosáhla civilizace takzvaného moderního věku, bylo dosaženo většinou na úkor přírody a v protichůdném působení vůči ní. A zdá se nám to velké a úžasné, i když to nemůže mít dlouhého trvání.

   Jak velké a úžasné věci by však mohli lidé dosáhnout ve vědomé harmonii a spolupůsobení s přírodou a bytostmi v ní činnými? Teprve potom by nastal skutečný pokrok, o kterém se nám ještě teď ani nesní.