Příčiny lidského utrpení

   Představte si obrázek těžce postiženého novorozence a pod ním nápis: „Jemu právo na život odňato nebylo“!

   Tím se takzvaní materialističtí humanisté a zastánci interrupcí obracejí se na city lidí, aby takovýmto drsným způsobem vyjádřili, že přece jen existují případy, kdy by bylo mnohem humánnější, aby se určitý lidský jedinec raději nebyl vůbec nenarodil.

   Ano, tváří v tvář před tvrdou realitou extrémního utrpení, a zvláště dětí, se v mnoha lidech probouzí otázka: „Existuje na světě vůbec nějaká spravedlnost, když musí trpět nevinné děti, a když si naopak očividně zlí a nepoctiví lidé žijí v blahobytu, dostatku a zdraví po celý život? Pokud existuje Stvořitel, jak vůbec může něco takového dopustit? Proč trestá nevinné a netrestá špatné?“

   Pokud chceme správně pochopit problém lidského utrpení a zdánlivé nespravedlnosti, měli bychom si být vědomi následujících skutečností:

   Život má duchovní rozměr a univerzální Spravedlnost, která v něm vládne, zahrnuje do svých účinků celé naše bytí a nikoli pouze krátký časový úsek našeho života v hmotnosti. Tato Spravedlnost není tedy omezena pouze nám viditelnou, hmotnou realitou, kterou je omezeno chápání takzvaných materialistů.

   No a protože život kontinuálně pokračuje také po naší fyzické smrti, když se někomu nedostane zákonité a spravedlivé odplaty za zlé skutky během jeho pozemského života, neznamená to, že této odplatě, nebo lépe řečeno, důsledkem svých špatných činů trvale unikl. To si mohou myslet opravdu pouze materialisté, jejichž duševní obzor je omezen pouze čistě hmotným vnímáním reality, a z tohoto důvodu proto ani nevěří v existenci nějaké univerzální Spravedlnosti.

   Jelikož ale tato vyšší Spravedlnost, jak již bylo řečeno, zahrnuje celé naše bytí, které pokračuje také po takzvané smrti, je vskutku dětinské myslet si, že před její účinky je možné uniknout. Každého zasáhnou přesně a spravedlivě, ať zde ve hmotě, nebo tam na druhé straně - na takzvaném druhém světe.

   Ve stvoření platí i zákonitost reinkarnace, čili opětovného návratu lidské duše do pozemského těla. A univerzální Spravedlnost zahrnuje do svých účinků samozřejmě také tuto zákonitost, takže v podstatě platí, že důsledky našich špatných skutků nás mohou zastihnout už v tomto pozemském životě, na takzvaném druhém světe, po naší smrti, nebo zase tu na zemi, při našem opětovném návratu do pozemského těla.

   No právě toto by mohl být případ těžce postiženého dítěte, zmíněný v úvodu. Mohla by to být jeho karma, čili důsledek vlastních, dřívějších špatných činů. Žádné pozemské dítě se totiž v současnosti nerodí nevinné, jak se lidé mylně domnívají. Narození s nějakým postižením třeba proto vnímat, jako příležitost odčinit si a odpykat určité provinění prostřednictvím bolestného prožití důsledků svého minulého, nesprávného jednání. Čili tím, že se takovým dětem dá možnost narodit a žít, byť jen několik dní. Tím se jim dá příležitost odpykat si vlastní vinu.

    Pokud chceme pochopit příčiny lidského utrpení ve vztahu ke skutečné Spravedlnosti, měli bychom také vědět, že ne každé utrpení je způsobeno účinky samotných Zákonů stvoření, ve kterých se naplňuje Spravedlnost Páně. Každý člověk má totiž svobodnou vůli, a pokud se na základě své svobodné vůle rozhodne udělat jinému člověku něco špatného, něco, čím mu způsobí utrpení, bude pak toto utrpení pro dotyčného důsledkem svobodného rozhodnutí nějakého člověka, a ne důsledkem vlastního, špatného a nesprávného jednání, které nazýváme karmou.

    Typickým příkladem v tomto směru je utrpení Ježíše Krista, které mu bylo způsobeno jedině na základě svobodného rozhodnutí lidí. Nicméně každé zlo, které spácháme na jiném člověku ze své svobodné vůle, se v tom okamžiku stává pro nás samotné začátkem takzvané karmy, jejíž spravedlivé účinky nás jednoho dne zcela určitě dostihnou.

   Jak tedy vidět, před dokonalým působením Spravedlnosti Páně není úniku. Její účinky, které jsou ve skutečnosti pouze důsledky našich vlastních činů, nás najdou všude, ať bychom byli kdekoli. Neunikneme jim ani vlastní smrtí. Právě naopak! Smrtí jim vykročíme vstříc.

   To jen lidé, ve své vlastní omezenosti pouze na hmotné ztratili schopnost vnímat působení dokonalé Spravedlnosti Páně, a proto mají dojem, že neexistuje, a ve svém životě se pak podle toho také tak chovají.

   Kdyby totiž byť jen trochu tušili pravdu, nemohlo by na světě jednoduše existovat tolik zla. Zla, které lidé konají v lehkomyslnosti a v mylné domněnce, že za něj nebudou nikým bráni na zodpovědnost. Že smrtí jejich život přece končí a tím je vše vybaveno.

   Není to ale tak! Za všechno zlo, ať už na citové, nebo myšlenkové úrovni, ať už slovem, nebo viditelným konáním, za toto všechno budeme přísně bráni na zodpovědnost. A to přesně podle míry našeho provinění vůči Spravedlnosti Páně.

   Pomoci nám může pouze jediné. A sice, polepšení a trvalý příklon k dobru! Pouze tímto způsobem budeme schopni vybudovat mocnou hradbu, která nás dokáže uchránit před všemi důsledky našeho předchozího, špatného jednání.

    Konání dobra v každé životní situaci je tedy tím nejlepším, co můžeme udělat pro sebe, ale samozřejmě také pro jiné. Každý dobrý skutek, každé dobré slovo, každá dobrá myšlenka a každý dobrý cit jsou totiž základními kameny naší nové, budoucí pozitivní karmy, ale zároveň také hradbou, na níž se musí rozbít všechny příchozí zpětné účinky našich vlastních, dávno minulých, špatných skutků. Je proto vskutku vrcholně nerozumný ten, kdo s vědomým konáním dobra nezačne už dnes, právě v této chvíli.