Nejednou bez špatného chtění, v naivní víře a v nevědomosti je z mnoha stran možné slyšet, že člověk je božský, že každý z nás má Stvořitele v sobě, hovoří se o osobním vztahu s Pánem, o tom, že jsme božími dětmi, a tak dále.
Žel, všechny podobné názory jsou však ve skutečnosti pouze svědectvím toho, že téměř vůbec nic netušíme o nepochopitelném majestátu a nesmírné velebnosti jediného, Všemohoucího, protože jinak by nás v souvislosti s člověkem nemohlo ani napadnout použít pojem "božský".
K lepšímu pochopení nesmírného rozdílu mezi tvorem, jakým je člověk, a jeho Tvůrcem si uveďme příklad druhové rozdílnosti mezi člověkem a zvířetem.
Nejvnitřnějším jádrem člověka je duch, zatímco u zvířat je toto vnitřní jádro úplně jiného, a sice, bytostného druhu. To znamená, že mezi člověkem a zvířetem se rozprostírá velká a ničím nepřeklenutelná propast dvou zcela rozdílných druhů. Ani na nejvyšším vrcholu svého vývoje se tedy zvíře nikdy nemůže stát člověkem a inorodému, lidsky duchovnímu druhu nemůže proto vůbec nikdy porozumět.
No a podobný, nebo lépe řečeno, ještě nesrovnatelně větší je rozdíl mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Například andělé a archandělé stojí ve vývojové hierarchii mnohem výše, než lidský duchovní druh, a přece ani oni nejsou schopni vidět, vnímat a chápat Stvořitele v jeho skutečné, bezbytostné podstatě.
Ne, jako lidé nemáme v sobě ani špetku božského. Člověk vznikl z Vůle Nejvyššího a touto jeho zosobněnou tvůrčí Vůlí je Duch! Duch Svatý!
Člověk tedy vznikl z Ducha, a proto je duchovní podstaty. Ne tedy přímo ze Stvořitele, ale pouze nepřímo. A sice, z jeho Vůle. Z jeho Ducha. No a je to právě náš duchovní původ, který nám znemožňuje pochopit všechno to, co přesahuje hranice našeho druhu.
Ani při tom nejvyšším duchovním zdokonalení, jehož možnosti jsou nesmírné, nebudeme tedy schopni chápat dění v božské říši, v níž žijí andělé a archandělé, a natož Stvořitele samotného, který je v jeho skutečné velikosti nepochopitelný a nepoznatelný také andělům a archandělům.
Tato nemožnost chápání Stvořitele byla mimochodem i důvodem, proč měli Izraelité zakázáno dělat si o Tvůrci jakékoliv představy, nebo jej nějakým způsobem zobrazovat.
Opodstatněnost tohoto příkazu spočívá ve skutečnosti, že představy lidského ducha o svém Tvůrci se musí vždy nutně pohybovat pouze v hranicích chápavosti jeho vlastního, duchovního druhu. No a podobná představa Stvořitele, jako toho nejvyššího a nejdokonalejšího, stojícího na samém vrcholu lidsky duchovního druhu, by byla i při té nejlepší vůli nesmírným snížením lidem nikdy nepochopitelné, velikosti Páně.
Člověk tedy nikdy nepochopí svého Stvořitele, avšak má se k Němu ve svém životě snažit stále více přibližovat. A to svým poctivým úsilím o dobro, čistotu a spravedlnost.
Celkem konkrétně si to můžeme opět přiblížit na příkladu povolaného židovského národa: V těch dávných dobách, kdy téměř všechny národy měly své "bohy", zhotovené z kamene, zlata, nebo vyřezané ze dřeva, symbolem smlouvy povolaného národa s jediným, neviditelným a nepochopitelným Hospodinem byla archa úmluvy, a v ní uschované Desatero. Desatero, čili zákony Páně, podle nichž má žít lidský duch ve stvoření, pokud chce stát ve Vůli a v ochraně svého velkého Stvořitele, a pokud chce být šťastný.
Stvořitel jako takový je tedy pro lidi nesmírně vzdálený a nepochopitelný. To však, co se jako lidští duchové můžeme a máme naučit, je poznávat jeho Vůli, projevující se ve fungování dokonalých Zákonů ve stvoření. Tvůrce tedy nemůžeme znát přímo, ale pouze nepřímo, prostřednictvím jeho Vůle, vetkané do stvoření, projevující se Zákony ve stvoření. Tyto Zákony jsou v podstatě jeho řečí, kterou k nám každou minutu, ba každou sekundu živě promlouvá.
Stvořitel je tedy pro člověka ... Zákon! Čili Zákony stvoření, představující jeho Vůli. Tuto skutečnost symbolizovala archa úmluvy se Zákony Desatera ve svém nitru. Jejich znalost, respektování a život podle nich je tedy jedinou cestou lidského ducha ke štěstí, ke Světlu a k výšinám, stále blíže k našemu Pánu. Jiné cesty vzhůru pro nikoho z nás není!
Co tedy dodat na závěr? Pokud budeme někdy slyšet pojem "božský" v souvislosti s lidským duchem, okamžitě se mějme na pozoru. Ten totiž, kdo tak říká, ať by to byl kdokoli, tím vydává svědectví o vlastní, hluboké duchovní neznalosti, nebo co je ještě horší - o osobní rouhavé pýše a domýšlivosti.
Zodpovědně pak zvažme, jakou asi hodnotu budou mít jednotlivá slova, nebo učení podobného člověka, neznalého těch nejzásadnějších skutečností. Právě toto kritérium nám může být v mnohém nápomocné v rozlišování pravdy od různých omylů, nebo dokonce vědomého zavádění.
