Čemu věří současný člověk? Hlavně sobě samému, svým schopnostem, možnostem a svému rozumu. Je doslova pyšný na to, co dosáhl ve vědě, v technice, ve zdravotnictví, ve vzdělání a v mnoha jiných oborech lidské činnosti.
Člověk prostě uvěřil sám sobě a v sebe sama. Sám ze sebe si udělal jakýsi kult osobnosti a své vlastní, lidské názory považuje za jediné kritérium všech věcí. Poznání Stvořitele a jeho Vůle nemá pro něj v reálném a praktickém životě absolutně žádný význam.
Vše, co souvisí se Stvořitelem a jeho Vůlí bylo proto, jak něco nepraktické, odsunuto mimo každodenní život. Stal se z toho pouze určitý druh náboženského folklóru, který se projevuje účastí na pravidelných nedělních pobožnostech. Tím je to v podstatě také vybavené, a s pocitem určitého splnění povinnosti se pak všichni ti, kteří sami sebe považují za věřící, ponoří opět do reálného, každodenního a praktického života, na který nemá Vůle Stvořitele absolutně žádný dopad.
Takto jedná většina těch, pro které má ještě pojem Stvořitel nějaký význam. Nicméně ve skutečnosti, v reálném životě jsou zcela stejnými materialisty a řídí se zcela stejnými zásadami, jako ti, pro které tento pojem neznamená vůbec nic.
Obecně se tedy dá říci, že lidé ve skutečnosti vůbec nevěří v Stvořitele a v nezbytnost respektování jeho Vůle, kterou by měli poznávat a postupně jí přizpůsobovat svůj vlastní, osobní život, a zároveň i veškeré dění v celé společnosti.
Jak však již bylo několikrát řečeno, lidé věří pouze sami sobě, svému vlastnímu rozumu a svým vlastním schopnostem. Tvrdošíjně prosazují pouze svou vlastní vůli. Nic na tom nedokáže změnit ani skutečnost, že jejich díla kráčejí od jednoho kolapsu ke druhému a vykazují neuvěřitelně mnoho chyb a nedostatků. Že jsou doslova prosáklé zlem, nemorálností a zkažeností.
Ano, tato takzvaná civilizace kráčí evidentně od jedné krize ke druhé, a světovými ekonomy je to považováno za zcela normální, přirozený vývoj. Ve své pýše a rozumové domýšlivosti nechtějí vidět v tomto permanentním a pravidelném selhávání zásadní chybu systému. Lidé si prostě nechtějí přiznat nevyvratitelnou realitu permanentního selhávání všeho, co je postaveno na jejich vlastním rozumu, na jejich chtění a na jejich vůli.
Buď Vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi! V této jediné větě spočívá konsolidace poměrů na naší planetě, což v praxi znamená, že Vůle Stvořitele by měla být vědomě zohledňována v každém oboru lidské činnosti.
Když ale budeme dvacetiletým mladíkům, plným víry ve vlastní síly, schopnosti a ve vlastní šikovnost mluvit, aby nejezdili rychle na motocyklech, bude to marné asi stejně, jako odeznívají v dnešní době takzvaných úspěchů moderní civilizace slova o nezbytnosti respektování Vůle Stvořitele, a to ve všech oborech lidské činnosti.
Ale žel, tak jako mnozí z mladíků, kteří neuposlechnou dobře míněnou radu, plně pochopí její význam až tehdy, když budou, a to v tom lepším případě, ležet polámaní v nemocnici, pravděpodobně přesně stejně pochopí toto lidstvo nutnost dodržování Vůle Nejvyššího až tehdy, když ho pyšná víra ve vlastní, neomezené možnosti dožene až k totálnímu zhroucení celé této takzvané civilizace.
A až opravdu dojde k nejhoršímu, jak je to mimochodem předpovězeno ve spise s názvem Apokalypsa, a lidské možnosti, lidská vzdělanost a lidské schopnosti nám všem až příliš očividně ukáží svou nedostatečnost, pak se v hrůze, v zoufalství, v bídě, v hladu, v zimě a v chorobách vyprofilují na této planetě dva druhy lidí.
Jedni, kteří upadnou do beznaděje a absolutní bezvýchodnosti a druzí, kteří v prožívání všeobecného zoufalství a nekonečné lidské tragédie nakonec přece jen najdou to nejdůležitější. A sice, důvěru v Nejvyššího! Důvěru v Nejvyššího a v životní nezbytnost respektování jeho Vůle, protože jim pak, v konečném důsledku, už opravdu nezbude nic jiného, o co by se mohli opřít.
Ano, lidé odmítli Stvořitele v domnění, že sami přece vědí všechno lépe. Nejvyššímu však stačí pouze trpělivě počkat, až se nakonec zcela zákonitě zhroutí pyšné dílo lidí, kteří se rozhodli spoléhat pouze sami na sebe. No a pak, v bídě a utrpení, začnou lidé opět hledat Stvořitele a jeho Vůli, která pro ně před tím, když se jim dařilo, neměla absolutně žádnou hodnotu. Začnou hledat Vůli Stvořitele, o které ještě teď, v relativně plné síle, nechce nikdo s vážností a s reálným dopadem na změnu vlastního života nic slyšet.
Chceme snad, aby k něčemu takovému skutečně došlo? Chceme to opravdu dotáhnout až takto daleko? Určitě ne! Zabránit tomu však můžeme jedině hledáním skutečné důvěry v Stvořitele, projevující se snahou o poznání jeho Vůle, které se budeme snažit přizpůsobit svůj život. Ne pouze povrchně, jako dosud, v nedělním slova smyslu, ale ve skutečnosti, čili v našem cítění a myšlení.
Pokud se totiž v současnosti najde dostatečný počet takovýchto lidí, může to v mnohém zvrátit a omezit katastrofální dění, ke kterému by jinak muselo dojít v plné a neomezené míře.
Pokud se však dostatečný počet takovýchto lidí nenajde, měli bychom už dnes vědět, že ve chvílích neštěstí se stane právě důvěra v Nejvyššího tím jediným, co nás podrží a ukáže nám východiska ze situací, které se na první pohled budou zdát beznadějné a neřešitelné. Když totiž pyšné lidské dílo ztroskotá, pravá důvěra v Nejvyššího se stane tím jediným, na čem se bude moci dát stavět, a na čem mělo lidstvo stavět už dávno.
