Ozdravení života ve společnosti

   Určitě by nebylo nutné hovořit o ozdravění společnosti, pokud by vše kolem nás bylo v naprostém pořádku. Ale skutečnost, že tomu tak ani zdaleka není, můžeme dennodenně vidět a prožívat.

   Ano, naše společnost se nám musí nevyhnutelně, a to i při velmi povrchním pozorování jevit jako organismus, zmítaný mnohými chorobami.

   Avšak přece jen mezi námi existují mnozí, kteří odmítají akceptovat podobné tvrzení a snaží se neustále zlehčovat všechny zmínky o vážnosti současné doby. Z tohoto důvodu si proto opravdu zkusme porovnat fungování složitého společenského organismu, se stejně složitým, biologickým organismem lidského těla.

   Zdravé lidské tělo nám totiž může posloužit jako dokonalá ukázka přímo obdivuhodného vzájemného spolupůsobení jeho jednotlivých částí, počínaje buňkami, jako základními stavebními prvky všeho živého, až po nejsložitější tělesné orgány. Od malého až po největší a od nejjednoduššího až po nejsložitější, vše má jeden jediný společný cíl - dobro a prospěch celku! No a dokonalý vnitřní stav harmonie biologického organismu, dosažený na základě tohoto principu, nazýváme zdraví.

   Máme tu tedy před sebou jednoduchý a následování hodný příklad, který nám ukazuje fungování našeho vlastního těla, a tento princip by mohl být beze zbytku aplikován také do vztahů mezi lidmi, ve stejně složitém organismu každé společnosti.

   Žel, něco takové se však zdálo být lidem až příliš prosté na to, aby to využili ve vzájemných vztazích mezi sebou. Nechtěli respektovat tento účelný příklad působení přírodních zákonů v jejich vlastním těle, a v rozumově mylném chtění vědět všechno lépe, se rozhodli kráčet svou vlastní cestou.

   A tak, ignorujíc požehnaný princip jednotné a radostné práce pro všeobecné dobo, nastolili jiný, zhoubný a zkažený princip úsilí o prospěch čistě osobní. Starej se hlavně sám o sebe a o své blízké, do druhých tě nic! Tato slova se stala hlavním životním krédem většiny.

   Prakticky se to projevilo tak, že se prvořadým zájmem člověka stalo pouze získávání co největšího množství různorodých výhod ve svůj osobní prospěch, bez ohledu na nouzi, nedostatek, bídu a strádání jiných. Namísto rozvíjení spolupráce a spolucítění se začal rozvíjet bezbřehý egoismus, který je příčinou všech problémů a zla, dennodenně na nás doléhajícího.

   Zkusme si nyní představit, jak se asi musí projevit podobně sobecký přístup ve fungování našeho organismu. Pokud se tedy jistá skupina buněk rozhodne působit pouze sama pro sebe, bez ohledu na dobro a prospěch celku, začne ve zvýšené míře stravovat životní síly a energetické zdroje organismu. Takto vzniklé centrum se rozrůstá stále více a zakládá  své "pobočky" po celém těle. Bezohledným odsáváním všech životních sil organismu je pak tento velmi brzy přiveden do záhuby. Rozpínající se a nenasytné sobectví určité skupiny buněk zničí nakonec svého nositele, na kterém bezohledně parazitovaly, čímž však v sobecké krátkozrakosti, zahubí také samy sebe.

   Velmi snadno lze vytušit, o jakou nemoc se jedná. Strašné však je, že podobnou chorobou je postižena také naše společnost, protože její základní buněčná struktura, čili lidé, vzdálení od zdravého principu vzájemného harmonického spolupůsobení a spolucítění, se obrátili k chorobně zhoubnému snažení po úzce sobeckém prospěchu, bez ohledu na ostatní.

   Ano, naše společnost je nemocná! Velmi vážně nemocná! A pokud co nejdříve nezačneme s její léčbou, probíhající zhoubný proces může narůst až do nezvladatelných rozměrů.

   Každou léčbu však třeba začít určením správné diagnózy, to znamená, nalezením příčiny a pochopením samotné podstaty nemoci. Když se tedy budeme snažit dobrat této příčiny, v první řadě narazíme na nežádoucí a zhoubný egoismus, který nemá v tomto stvoření, z hlediska vyšších Zákonů, ani to nejmenší opodstatnění. Pokud však budeme pátrat dále pochopíme, že samotný egoismus je důsledkem lidské pýchy, domýšlivosti a snahy vědět všechno lépe. Je důsledkem neschopnosti a neochoty prosto pozorovat, naslouchat a nechat se vést dokonalými zákony stvoření a přírody, podle nichž se zachvívá každá buňka našeho těla.

   A právě toto zhoubné chtění vědět všechno lépe je vlastní příčinou všeho zla! Z něho, z rouhavého, nadřazeného, malého osobního chtění pozemského člověka nad zákony stvoření pak povstal egoismus, který se následně rozvinul do nesčíslných podob.

   A pokud jsme již tedy našli a analyzovali skutečnou příčinu všeho zla, čili určili správnou diagnózu, můžeme přistoupit k efektivní léčbě - k praktickým krokům, vedoucím k ozdravení společnosti.

   Prvním a nejdůležitějším bodem v tomto procesu je kritické a věcné zhodnocení osobního postoje každého z nás vůči univerzálním duchovním zákonitostem stvoření. Pro jednotlivce i pro celou společnost se totiž stává zásadní skutečností, nakolik jsme ochotni jim naslouchat, poznávat je a přizpůsobovat jim svůj život.

   Zaujetí pozitivního postoje je jednoznačnou cestou k ozdravení, zušlechtění a pozvednutí. Cestou k pravému lidskému štěstí a míruplném soužití národů na zemi.

   Zaujetí negativního postoje, vyplývajícího z rozumové domýšlivosti ve vlastní schopnosti, je cestou arogantního odklonu od  duchovních zákonitostí ve stvoření. Je cestou ignorace jejich poznání a fungování, jejíž důsledky máme možnost dennodenně prožívat.

   Neboť prvním neblahým produktem zmíněné domýšlivosti, jak již bylo řečeno, je právě bezbřehý egoismus, nabývající v současné době přímo obludných rozměrů. A zárodek tohoto zhoubného sobectví najdeme přímo v lidské mysli, zabývající se pouze myšlenkami na osobní prospěch.

   Podobné myšlení je však děsivým omylem a zhoubným chorobným ložiskem, žel společensky tolerovaným a podporovaným, jehož nenasytná chapadla otravují všechny oblasti našeho života.

   Zkusme se nyní podívat přísně sami na sebe a zaměřit pozornost na vlastní myšlení. Pokud v něm převažují myšlenky na celospolečenské a obecné dobro všech lidí bez výjimky, pokud k tomuto cíli hledáme cesty a stavíme mosty, pak jsme zdravými buňkami organismu společnosti a svým životem se snažíme zachvívat v duchovních zákonitostech stvoření. V těch zákonitostech, jejichž smyslem je pouze štěstí, radost a mír lidského druhu.

   Pokud ale myslíme převážně pouze na svůj osobní prospěch, nebo ještě případně na prospěch svých nejbližších, nebo jiného, úzkého okruhu lidí, pokud přitom nehledíme na bolest a strádání jiných kolem nás, jsme nemocnými a zhoubnými buňkami společenského organismu. Již naše úzké a omezené myšlení je nemocné a my sami se stáváme škůdci a nepřáteli všemu dobrému, správnému a ušlechtilému.

   Pokud si tedy ještě včas uvědomíme, že patříme právě do této kategorie, urychleně začněme s léčebným procesem. Neprodleně změňme především způsob svého myšlení, a od této  změny myšlení se pak začne pozitivním způsobem automaticky odvíjet všechno ostatní.

   Pokud ale naopak vše, o čem bylo mluveno podceníme, pokud budeme nadále lehkomyslně setrvávat v zažitém, sobeckém způsobu myšlení, může se nám stát, že v nastávajícím procesu ozdravení života společnosti, budeme právě účinky duchovních zákonů univerza jako zkušenou rukou dobrého chirurga oddělení ostrým řezem od všech, ještě zbývajících zdravých částí organizmu, aby se tento již konečně zbavil zhoubné přítěže a mohl uzdravit.