Otázka mravnosti a nemravnosti ve vztahu k nahotě

   Nestvořil nás snad Stvořitel nahé? Je na tom něco nemravné? Vždyť tělo je přece Boží dar. Lidé by se měli těšit také ze sexuality a nevytvářet si bloky ve smyslu toho "co se může a co ne".

   Kdo určuje hranice mravnosti? Nejsou to snad jen naše lidská omezení a představy?

   Odpověď:

   Ano, člověk sice přichází na svět nahý, avšak není správné z toho usuzovat, že tělesné odhalování na veřejnosti je něčím normálním, a že na nahotě není v podstatě nic nemravné.

   Zrození je prvním krokem na cestě našeho pozemského bytí, po kterém ale následují další nezbytné kroky, prostřednictvím kterých dozráváme až k dospělosti a plné samostatnosti.

   Ano, rodíme se sice nazí a děti do určitého věku vnímají nahotu zcela přirozeně a nestydí se za ni. Avšak jak dítě stále více dozrává, začíná postupně samo od sebe pociťovat vlastní nahotu, jako něco, co je potřeba patřičným způsobem zahalit. Jednoduše, začíná se u něj probouzet stud!

   Toto probuzení studu je jedním z nezbytných stupínků na cestě ke zralosti jeho osobnosti. Naše pozemské zrození se v nahotě a určité období dětského vývoje, ve kterém je nahota pociťována jako něco přirozeného, je tedy nakonec překonáno probuzením studu. Prostřednictvím studu začínáme potom vnímat vlastní nahotu, jako něco velmi intimního, co nemá být odhalováno pohledem jiných. Jde tu o určitý vyšší stupeň ve vývoji lidské osobnosti.

   Lidské tělo samo o sobě samozřejmě nelze považovat za nemravné. Je čisté a darované nám Stvořitelem. Čistou a přirozenou je také touha po pohlavním uplatnění. K nemravnosti v tomto směru dochází až tehdy, když lidé z různých rozumových důvodů překračují hranice studu.

   Ano, Stvořitelem nám bylo darované tělo a spolu s ním, v odpovídajícím věku tělesné zralosti, také touha po pohlavním uplatnění, na níž, jak již bylo řečeno, není nic nečistého a člověka nedůstojného. Pokud jsme ale řekli "A", je třeba jedním dechem říci také "B". A sice, že stejně, jako nám bylo darované tělo a s ním sexualita, přesně stejným darem je probuzení tělesné stydlivosti. Není totiž náhoda, že čím je dítě starší a zralejší, tím intenzivněji se v něm, v nenásilné a neovlivněné přirozenosti, probouzí tělesná stydlivost. A právě stud má vytvářet zdravou protiváhu naší tělesné touze, aby se tato nezvrhla v nemravnost.

   Stud je tedy určitou částí našeho svědomí. Je hlasem našeho ducha! Jasně ho dokáže vnímat každý, kdo ho vnímat chce. No a je to právě stud, který určuje hranice mravnosti. Hranice toho, co mravní je a co mravní není! Stud nám má být v tomto směru tím nejlepším rádcem, jehož výstražný hlas, pokud byl uposlechnout, nám v žádném případě nedá upadnout do nemravnosti.

   Podívejme se ale, jaká je realita a zeptejme se, kde a kdy někdo hovořil o studu, jako o něčem pozitivním? Všude kolem se vyzdvihuje pouze tělo s jeho žádostmi. Pod záminkou zdraví, sportu, kultury, módního odívání a pod mnoha jinými záminkami dochází k stále větší nemravnosti, která se stává společenskou normou. Ve filmech, v rádiích, v novinách, v časopisech a už ani nemluvě o internetu, všude se až příliš otevřeně a bez studu mluví o těch nejintimnějších věcech a obecně se to považuje za pokrok moderní civilizace. Život kolem nás přerůstá v horečnatou nemravnost, kterou tento svět sice považuje za normální, ale pouze proto, že odpovídající protipól, neboli stud, který měl držet naši tělesnost v přiměřených mezích, že na tento stud se nikdy nekladl a dosud neklade absolutně žádný důraz.

   Právě naopak, pokud se ho nějaký člověk snaží akceptovat a podle něj se také řídit, bývá vysmíván a považován za zpátečníka. A to jen proto, že si dokázal zachovat zdravou míru studu, zatímco ti ostatní v sobě tento klenot již dávno pošlapali a znehodnotili.

   No a právě z důvodu ztráty a znehodnocení studu je naše současnost plná nemravnosti. Neboť ze vzájemně doplňující se dvojice - tělo, kontra stud, mající za úkol vytvořit harmonii, se vše vsadilo pouze na tělo a tělesnost. Stud, jako doplňující protipól, byl odsunut na vedlejší kolej a u mnoha lidí dneška už jakoby vůbec neexistoval.

   Názorný příklad: Po ulici kráčí "moderně" oblečené dívka. Moderně, čili vyzývavě a dráždivě, na základě čeho se za ní otáčejí muži. Kdyby naslouchala svému zdravému studu, z tohoto slizkého a smyslného obdivu by jí muselo být trapně. Musela by se přitom červenat a cítit velmi nepříjemně. A musela by následně přiměřeným způsobem přehodnotit svůj šatník.

   Této mladé ženě, která vůbec nemusí být vnitřně zkažená, však doposud nikdo neřekl, že by měla v každé situaci naslouchat hlasu vlastního studu, který jí bezpečně ukáže, co je správné a co ne.

   Naopak! Prostřednictvím výchovy a vlivů prostředí bylo v této mladé ženě její původně zdravé cítění cíleně ubíjeno a potlačováno. Proto, i přes občas se tiše ozývající, vlastní vnitřní cítění, samu sebe přesvědčuje, že jedná správně, když činí tak, jak je v současnosti běžné. Časem se jí nakonec začne zmiňovaný, nízký obdiv mužů dokonce líbit. A když nakonec definitivně zasype svůj stud, nebude už chtít nic slyšet o tom, že její chování je nemravné a že také kolem sebe rozšiřuje pouze nemravnost.

   No a podobně je tomu v mnohá jiných případech, v nichž byly prolomeny a nerespektovány hranice zdravého studu. Tímto způsobem se stalo nemravným téměř vše kolem nás, jako například film, divadlo, knihy, písně, móda, slovní projev a tak dále, a tak dále.

   Člověk se však musí navrátit k lidsky důstojnému životu na této zemi! Musí se navrátit k ztracené mravnosti, pokud se chce vůbec nazývat člověkem! No a jediná cesta k tomuto cíli vede přes znovu obnovení spojení s našim studem, který je tichým hlasem našeho svědomí. A svědomí zase hlasem našeho ducha - našeho nejvnitřnějšího "já".

   Lidé by měli vědět, že míra studu je přímo úměrná skutečné, vnitřní hodnotě člověka! Čím intenzivněji je prožívaný stud, tím ušlechtilejší a kultivovanější je tělesný pud, a tím výš vnitřně, čili duchovně stojí člověk.

   To vše však v žádném případě nevylučuje lidskou sexualitu, která může právě tímto poznáním nabýt zcela jinou kvalitu a úplně jiný rozměr. Lidská sexualita, usměrněna hranicemi zdravého studu, ve vší ušlechtilosti citového a myšlenkového života milující se dvojice, je čistá a neposkvrněná. Je takovou, jakou ji chce mít Stvořitel! Takovéto čisté, vzájemné tělesné spojení muže a ženy má totiž zároveň, pokud během něj dojde k početí, nesmírně pozitivní vliv na vnitřní kvalitu nově příchozího, lidského jedince.

   Mravnost je tedy cesta k povznesení lidstva po všech stránkách. Mravnost však vzniká z harmonie těla s jeho potřebami na jedné straně, a studu a tělesné stydlivosti na straně druhé. Jedině z takovéhoto vzájemného spolupůsobení může vzniknout to pravé.

   Lidé, usilující o mravnost, by proto měli mnohem více naslouchat a dbát tichého hlasu vlastního studu, než vyzývavého hluku svého okolí, které již dávno upadlo do nemravnosti. Neboť je to jedině náš stud, jehož respektování dokáže udržet lidskou tělesnost v hranicích mravně únosného. Pokud však na něj nedbáme, okamžitě a zákonitě upadáme do nemravnosti, nehodné bytosti, zvané člověk.