Osobní a poslední soud! Bděme! Neboť nevíme dne, ani hodiny!

   Tyto dva pojmy souvisí s katolickou terminologií a nejsou v zásadě nesprávné. Budeme tedy na nich budovat a podrobněji si objasníme dva nejdůležitější a nejzásadnější momenty celého našeho bytí.

   Avšak objasníme si je na základě poznání stavby stvoření a na základě zákonů, ve stvoření fungujících, čehož znalost žel křesťanství chybí. A proto v nesmírně zásadních pojmech, jako je osobní a poslední soud, v mnoha věcech tápe.

   Pojem osobní soud spojuje katolická věrouka s naší fyzickou smrtí a s tím, co bude následovat po ní. Tyto děje jsou popsány ve známé knize Raymonda Moodyho "Život po životě". Podklady pro její napsání získal od lidí, z medicínského hlediska určitou dobu klinicky mrtvých. Tito lidé víceméně shodně popisovali, že bezprostředně po smrti viděli sebe sama, přesněji řečeno své vlastní fyzické tělo jakoby z nadhledu, a odtud pozorovali úsilí lékařů o záchranu jejich života. Jejich osobnost, nebo jejich duše, která byla od těla odpoutaná, pak vstoupila do černého tunelu. Když se dostala ke světlu na konci tunelu, byl jí jakoby ve filmu promítnut celý její dosavadní život.

   To, co duše prožívala při sledování filmu, však bylo něco úplně jiného, než když na zemi vzpomínáme na svou minulost. Tady to všechno duše vnímala především z mravního hlediska. Z hlediska toho, co udělala ve svém životě dobré a co špatné.

   Po promítnutí filmu života byla ale osobnost člověka znovu vtažena do tunelu a vstoupila zpět do svého fyzického těla. Na základě zážitku klinické smrti však mnozí změnili svůj život. Zásadním způsobem přehodnotili své dosavadní priority a zaměřili se především na mravní stránku života.

   Tolik ve stručnosti Raymond Moody, a my z hlediska katolického termínu osobního soudu můžeme za osobní soud považovat právě promítání filmu našeho života. Co však následuje po tomto okamžiku osobního soudu, kdy se už nevrátíme do svého fyzického těla?

   Na základě filmu života člověk pozná, za co ve skutečnosti mravně stojí, a prostřednictvím objektivního a nestranného zákona duchovní tíže, bude přesunut do takové úrovně takzvaného druhého světa, do níž náleží. Do úrovně, kde najde stejných a sobě stejnorodých.

   Na základě převažujících nízkých lidských vlastností člověk klesá působením zákona tíže mezi stejně nízko stojící, a na základě převažujících ušlechtilých vlastností člověk stoupá mezi stejně ušlechtile smýšlející.

   V nízkých úrovních druhého světa trpí prostřednictvím stejnorodé nízkosti druhých a prožívá peklo. Ve vysokých úrovních druhého světa prožívá naopak radost, prostřednictvím stejnorodé ušlechtilosti druhých.

   Když někdo zemře, jako nedávno Karel Gott, zvykne se říkat, že odešel do pěveckého nebe a odtud se na nás dívá. Když zemře nějaký známý herec, říká se, že odešel do hereckého nebe a podobně. Lidé tedy tuší, že na druhém světě jsme zařazeni do jednotlivých úrovní, na základě určité stejnorodosti. Tato stejnorodost však není profesní, ale jedině morální a mravní.

   Křesťané katolíci tvrdí, že po smrti odcházíme do duchovního světa. Není to však pravda. Po smrti odcházíme ze světa hrubě - hmotného, do světa jemně - hmotného. Podle výše zmíněného zákona tíže odcházíme buď do nízkých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných peklem, nebo do vysokých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných nebem.

   Souhrnně můžeme všechny tyto úrovně druhého světa nazvat očistcem, kde se lidé duševně očišťují buď z těžkých vin v nízkých úrovních, nebo z lehkých provinění ve vysokých úrovních. Postup duše z nízkých úrovní do vyšších je možný po odpovídajícím polepšení. No a ten, kdo úplně očistil roucho své duše od všech provinění, může nakonec vstoupit do věčné říše Ducha. Do skutečného, věčného království nebeského.

   Toto očekává každého z nás po našem osobním soudu po fyzické smrti. A proto by každý měl už zde na zemi usilovat o co nejvyšší mravní a duchovní zušlechtění, aby pro něj nemusel být film jeho života šokem a hrůzou, po kterých se propadne do pekla.

   A co znamená poslední soud?

   Hrubě - hmotný svět a jemně - hmotný svět jsou prostorem, určeným pro zrání lidských duší do duchovní zralosti. Na zemi, a také na druhém světě, se lidé mají snažit zdokonalovat v ctnostech a v mravnosti, aby se stávali stále ušlechtilejší. Tímto způsobem se stále více přibližují k duchovní říši, aby po svém nejvyšším možném lidském zušlechtění mohli nakonec do ní vstoupit.

   Lhůta, kterou ale máme na to určenou, je vymezena příchodem posledního soudu. Poslední soud je momentem, kdy bude řečeno DOST! Momentem, kdy se ukončí celý, výše zmíněný proces duchovního vývoje v hrubé a v jemné hmotnosti. No a momentální stav lidské duše, ve kterém ji poslední soud, čili ono velké DOST zastihne, se stane určujícím a rozhodujícím pro její bytí.

   Pokud nás tedy poslední soud zastihne hodnotově zaměřené směrem ke hmotě, pokud nás zastihne spoutané penězi, majetky, vášněmi, požitky a tisíci nejrozličnějších materiálních věcí, další náš duchovní vývoj bude zastaven, a my už jen setrvačností dojdeme na úplný konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

   Pokud nás ale poslední soud zastihne hodnotově zaměřené ke Světlu, ke Stvořiteli, k ušlechtilosti, k mravnosti, k ctnostem, k dobru, k lásce a spravedlnosti k bližnímu, také v tomto případě pouze dojdeme až na konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

   A je úplně jedno, jestli nás poslední soud zastihne na tomto, nebo na druhém světě. Důležité bude jedině naše základní hodnotové zaměření, ve kterém se budeme v té době nacházet.

   V případě materiálního hodnotového zaměření nás čeká cesta do zkázy, spojená s nezbytnou zkázou veškeré hmotnosti, která podléhá vzniku a zániku. A budou to právě naše hodnotové vazby na matérii, které nás do této zkázy stáhnou.

   V případě duchovně mravního hodnotového zaměření nás však čeká cesta, směřující k věčnosti Ducha. Cesta, směřující ven ze světů hmotnosti, které jednou pominou, do věčné říše Ducha, která nikdy nepomine.

   Tak, jak jednou z určitostí přijde náš osobní soud po naší smrti a odsoudí nás do zcela konkrétní úrovně druhého světa, a to přesně podle míry naší nízkosti nebo ušlechtilosti, tak jednou nevyhnutelně přijde také poslední soud, se svým velkým a definitivním DOST! A naše momentální hodnotová orientace ve chvíli velkého DOST posledního soudu se stane našim osudem. Osudem života v říši Ducha v případě naší duchovně mravní orientace, a osudem našeho definitivního zničení v zániku hmotných světů, ke kterým nás budou vázat naše, jen převážně materiální žádosti, nectnosti a nízkosti.

   A to bude znamenat věčné zatracení, spočívající ve vymazání naší osobnosti z knihy života. Neboť život je jenom ten věčný v říši Ducha! Kdo však svůj život hodnotově spojí s dočasností hmoty, jeho bytí bude jen dočasné, a pak se zhroutí spolu se zhroucením hmotných světů.

   Proto, bděme! Neboť nevíme dne ani hodiny, kdy zahřmí stvořením burácející DOST posledního soudu! Kam budeme převažující částí své osobnosti v tomto okamžiku zaměření, to se stane našim osudem!

   A protože poslední soud se nezadržitelně blíží, mějme vždy své nitro nasměrováno především k hodnotám ducha. Jedině toto směrování v nás musí v každé chvíli převažovat.

   Neboť běda nám, pokud v tomto rozhodujícím okamžiku celého našeho bytí v nás bude převažovat něco jiného!