Obžaloba vedení církve ze slabosti, kolaborace a zrady!

   Konference biskupů Slovenska požádala ministra zdravotnictví, aby byla návštěva pobožností zařazena mezi esenciální potřeby tak, jak je tomu například v případě návštěvy potravin, drogerií a podobně. 

   Biskupové žádají, aby přístup na pobožnosti nebyl povolen jen očkovaným a překonaným, ale úplně všem bez rozdílu.

   Odpovědí ministra zdravotnictví bylo, že jejich požadavky chápe, ale že musí být trpěliví. A biskupové trpěliví budou, což znamená, že církev bude nadále segregovat věřící před branami kostelů. Že je bude rozdělovat na poslušných nařízením, kteří si zaslouží chodit na pobožnosti a na občany druhé kategorie, kteří si to nezaslouží.

   Takovýto dlouhodobý přístup biskupů je projevem neuvěřitelné slabosti, povolnosti a změkčilosti. Je jednáním lidí, zdegenerovaných blahobytností a státními dotacemi, kteří se řídí příslovím: koho chléb jíš, toho píseň zpívej. Koho chléb jíš, toho píseň poslušně, trpělivě a hlavně zodpovědně zpívej.

   Uvažujme přece, že pokud biskupové deklarují, že návštěva pobožností má být pro křesťany považována za něco esenciálního, je třeba se za tyto základní a esenciální hodnoty postavit. Přesně tak, jak se za ně kdysi dávno stavěli první křesťané. Také jim tehdejší společenský systém zakazoval setkávání. Také tehdy to bylo protizákonné!

   První křesťané však ignorovali tyto zákony, protože věci vlastní víry považovali za důležitější. Kdyby totiž byli tak slabošští, tak povolní, tak změkčilí, tak zodpovědní a tak striktně dodržující zákony, jako současní křesťané, žádné křesťanství by zde dnes nebylo, protože by ho udusil teror tehdejších vládců a jejich zákony.

   Dnes žijeme v jiné, kultivovanější době. Mnohé se změnilo a nabylo jinou formu. Avšak princip zůstává stále stejný! I dnes se bezbožná a ateistická pozemská moc snaží připravit křesťany o něco, co je z jejich pohledu esenciální. Snaží se je rozdělit a poštvat proti sobě.

   Avšak dnešní křesťané již nejsou takoví, jakými byli první křesťané. Nejsou schopni se důrazně postavit za to, co považují za důležité a ignorovat všechny pozemské zákony a vyhlášky, které jim to zakazují. Dnešní křesťané ve většině případů nepoznávají vlky v rouše beránka, kteří jim mluví o odpovědnosti, avšak za oponou boje s pandemií zavádějí nový světový řád totální kontroly obyvatelstva. Zlo se skrylo pod masku dobra a pod záminkou dobra společnosti a boje s pandemií instaluje principy zla, které by jinak byly pro lidi nepřijatelné.

   Pro dobro společnosti a pro konečné vítězství nad covidem to však lidé akceptují. Akceptují princip donucování, vydírání, nátlaku, šikany, terorizování, segregace a ustavičného kontrolování všude, kde se jen pohnete. Pod mantrou dobra pro společnost se instaluje nová totalita a nový moderní systém absolutní kontroly obyvatelstva, spojený s fašizací společnosti a nevraživostí, až nenávistí jedněch vůči druhým.

   A představení církví spí, nepoznávajíce zlo pod masku dobra. Nepoznávají nové uzurpátory a nové nerony, i když se jejich žádosti o přístup všech křesťanů k pobožnostem setkávají se stejným úspěchem, jako by o to prosili první křesťané římského císaře Nera.

   Ale první křesťané měli sílu, měli kuráž a přesvědčení skutečné víry. A tuto sílu, kuráž a odhodlanost přesvědčení měla ještě i takzvaná „podzemní církev“ za dob komunistické totality, která vyvíjela rozličné aktivity, i přes komunistický zákaz a komunistické zákony, které za to hrozily tvrdými tresty.

   Dnes však vládne ve vysoké církevní hierarchii jen slabost, společenská korektnost a kolaborace s nastupujícím totalitním systémem absolutní kontroly obyvatelstva. Dnes chybí vysoké církevní hierarchii nekompromisnost hlasu Jana Křtitele, upřednostňujícího věci božské před věcmi lidskými. Dnes církve dovolí, aby hlavní hygienik a ministr zdravotnictví rozhodovali ve věcech víry. Dnes se církve korektně a zodpovědně sklánějí před nařízeními kdejakých neznabohů a takzvaných odborníků místo toho, aby nekompromisně bojovali za práva věřících. Dnes se církve samy stávají součástí této mašinérie a před branami kostelů „odpovědně“ segregují vlastní věřící, ačkoli například v obchodech to už všichni dávno ignorují. A kdyby biskupům hlavní hygienik přikázal, aby zapracovali do své věrouky dogma, že i do nebe budou moci vstupovat jen třikrát očkování, udělali by to, protože jsou „odpovědní“ a mají neustále na zřeteli jen „dobro“ společnosti. Na příkaz hlavního hygienika by byli schopni prohlásit, že pravý křesťan je jen křesťan třikrát očkovaný a ostatní půjdou do pekla.

   Jak je možné, že řádoví věřící ještě důvěřují takovémuto církevnímu vedení? Jak je možné, že nevnímají, že něco není v pořádku? Vždyť přece moudré úsloví říká, že máme důvěřovat, ale prověřovat! Pokud však jen důvěřujeme, ale neprověřujeme, je naše důvěra slepá!

   A pokud jsou také církevní vůdci slepí, protože nedokážou a nejsou schopni vnímat zlo, které se do společnosti protlačuje pod záminkou boje s pandemií, pak jsou slepé obě strany. I církevní vrchnost i věřící, kteří jí slepě důvěřují. Když však slepí vedou slepé, všichni společně kráčejí do propasti.

   V době, kdy vedení církví kolaboruje s novou totalitou, je proto nezbytné začít důvěřovat něčemu jinému. Je nezbytné začít důvěřovat vlastnímu svědomí a jeho hlasu. Je nezbytné důvěřovat vlastnímu citu, jehož prostřednictvím se v nás ozývá hlas našeho svědomí. Pokud jsme se totiž dosud spoléhali na hlas lidí teologicky vzdělaných a stojících na vysokých příčkách církevní hierarchie, v dnešní době jejich zrady, změkčilosti, slabosti, povolnosti a kolaborace se zlem není jiné cesty, než naslouchat Pánovu hlasu v sobě, ozývajícímu se prostřednictvím citových impulsů našeho svědomí. Pokud se k tomu neodhodláme, v naší slepé důvěře ve slepé a nehodné vůdce budeme kráčet cestou do propasti. Všechno to, co se v současnosti v církvi děje nám totiž jasně ukazuje, že dozrál čas na plné duchovní osamostatnění se a převzetí plné duchovní odpovědnosti za sebe sama.