Otázka: Pokud mluvíme o pojmu věčný život, museli jsme pak existovat i před pozemským narozením - ano, nebo ne? Proč nás Stvořitel nestvořil dokonalé?
Pokud však je člověk takový, jaký je, proč ho potom Tvůrce trestá? Proč musí lidé projít jakousi velkou zkouškou, nazvanou poslední soud, která je rozdělí na způsobilé a nezpůsobilé žít dál ve stvoření? A jak zjistím, že to, co mi odpovíte, je skutečně pravda, a ne pouze vaše vlastní myšlenky?
Odpověď: Pojem věčnost v souvislosti s lidskou duší, nebo lépe řečeno s lidským duchem, se nevztahuje pouze na období po pozemské smrti, ale jak správně uvažujete, celkem logicky také na období před našim hmotným zrozením.
Před pozemským zrozením však šlo o nevědomý duchovní zárodek, který ve věčné duchovní říši projevil touhu po sebe uvědomění. Touhu po nabytí plné duchovní zralosti, která by mu umožnila žít ve věčné duchovní říši jako zralé, samostatné a svých práv a povinností si plně vědomé, věčné duchovní bytosti.
Aby tedy nevědomý duchovní zárodek mohl uskutečnit toto své přání, bylo mu umožněno sestoupit dolů, do hmotnosti. Právě hmotnost má být totiž pro něj školou života a místem jeho postupného dozrávání, kde se má všemu naučit.
A tak se tedy, na vlastní přání, rodí nevědomý lidský duchovní zárodek v hmotném těle, ve kterém začíná postupně sbírat různá prožití, poznatky a zkušenosti.
Zmíněná škola života však není omezena pouze na jeden jediný pozemský život. Je to opravdu jako ve škole, jejíž jednotlivé ročníky představují naše jednotlivé pozemské inkarnace. Vždy znovu a znovu se vracíme na zem, aby se zpočátku nevědomý duchovní zárodek mohl stále více rozvíjet a postupně dozrávat v dokonalou, zralou duchovní bytost.
Samotná výuka ducha ve škole života spočívá v prožívání důsledků vlastních rozhodnutí. Prostřednictvím Zákona zpětného účinku se totiž každému člověku neomylně vrací zpět přesně to, co myslel, cítil, mluvil a konal, ať už to bylo dobré, nebo špatné.
Dobro a zlo, které nás dennodenně potkává, tedy není odměnou, ani trestem Stvořitele. Jsou to pouze důsledky našeho vlastního jednání, které se k nám vracejí prostřednictvím chladné a spravedlivé věcnosti zmiňovaného Zákona zvratného působení.
No a pomocí prožívání dobra a zla, jako zákonitých důsledků našeho vlastního jednání, se má člověk na "vlastní kůži" naučit, co je správné a co ne. To znamená, že pokud chce, aby k němu přicházelo pouze dobro, musí také on sám pouze dobro vytvářet.
Zlaté pravidlo, které lidem zanechal Kristus zní: "Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ani ty jim". Proč? Neboť vše, co uděláme jiným, se i tak nakonec, prostřednictvím Zákona zpětného účinku, vrátí k nám samotným!
No a jako každá škola, tak i škola života má svůj konec. V případě lidského ducha, ponořeného do hmoty, je to čas trvání hmotnosti, která není věčná, a proto podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku a zániku.
To tedy znamená, že člověk, který nestihne včas dokončit svůj duchovní vývoj, dozrát v plně sebe uvědomělou bytost, a tak splnit předpoklady pro vstup do duchovní říše, takto nedostatečně vyvinutá osobnost bude stržena do rozkladného procesu spolu se vším hmotným. V něm bude pak zničeno jeho, mnohými pozemskými životy nabyté, ale ještě nezralé a nedostatečné sebe uvědomění. Nakonec, po velkém utrpení, z něj zůstane opět pouze nevědomý duchovní zárodek, který, jako něco věčné, nemůže být zničen spolu s hmotou. Tento zárodek vystoupí tedy zpět do duchovní říše, aby zase někdy, ve velmi daleké budoucnosti, zahájil další, snad již úspěšnější cestu za dosažením zralosti a plného sebe uvědomění.
No a zmíněný, poslední soud, je přesně stanovena časová hranice, na které budou oddělení dozrávající lidští duchové od nezralých, nebo jinak řečeno ti, kteří jsou schopni dalšího duchovního růstu a vzdělávání až k plné zralosti, a ti, kteří v tomto směru výrazně zaostali. Viz podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách.
Proč nebyl lidský duch stvořen dokonalý? Není to docela pravda. Lidský duch má v sobě skrytý potenciál, stát se dokonalým. Samozřejmě, dokonalým pouze v mezích svých vlastních, lidských duchovních možností. Tento předpoklad tkví v každém nevědomém duchovním zárodku, a naší povinností je naplno ho rozvinout. Náš život má být cestou, směřující od nevědomého k vědomému, a od předpokladu k dokonalosti k jejímu plnému rozvinutí.
Zmíněný potenciál stát se dokonalým je tedy v každém z nás. Je to jakési podvědomé tušení cíle, ke kterému máme ve svém životě kráčet. Spojení s naším duchem zajišťuje náš cit. Cit je totiž řečí ducha! Pokud tedy bude člověk naslouchat svému citu a nechá se jím vést, bude nevyhnutelně kráčet jen a jen cestou dobra, a tím i velmi rychle dozrávat k požadované dokonalosti.
No a jedině ve spolupráci s vlastním citem, prostřednictvím hlubokého procítění všeho, s čím se v životě setkáváme, tedy i tohoto textu, je možné rozpoznat, zda to, co prezentuji, jsou pouze mé vlastní myšlenky, nebo je to skutečně pravda.
