O fatální ztrátě autority dospělého ve školství

Po letech socialistického zřízení k nám zavítala svoboda. Velké problémy v různých oblastech společenského života však způsobuje pokřivené chápání tohoto pojmu, který si mnozí zaměnili za svévolnost. Za možnost dělat si co chci.

No a žel, takové nezralé a nesprávné uchopení pojmu svoboda se velmi negativním způsobem promítlo také do celkové atmosféry na našich školách a projevilo se úbytkem úcty a respektu k autoritě učitele, vychovatele, ale i rodiče.

Pojem svobody, osobní nezralostí překroucený ve svévoli a nezdravý demokratismus má u mládeže všech věkových kategorií za následek vzrůst neuctivosti, ba někdy až arogance k dospělým, kteří by pro ně měli být vždy určitou přirozenou autoritou.

S dospívající mládeží bývaly samozřejmě problémy stále, v každém společenském systému, avšak dnes, z hlediska výše uvedených, negativních faktorů se situace stává téměř neúnosnou. Projevuje se to tak, že vyučování ve vyšších ročnících základních škol se pro mnohé učitele stává doslova utrpením. Rušitele pořádku a disciplíny jsou si totiž velmi dobře vědomi své beztrestnosti a nepostižitelnosti, a tito jedinci strhnou svým špatným příkladem mnohdy i slušné žáky. Ti potom dělají věci, jaké by sami od sebe nikdy nedělali. Na školách roste agresivita, arogance, neuctivost a nepřístojné chování žáků, kteří někdy doslova terorizují učitele. Jde o jev, který před takovými dvaceti, nebo třiceti lety vůbec neexistoval. V těch dobách to bylo něco nemyslitelné.

Žel, honba rodičů i celé společnosti pouze za penězi a hmotným prospěchem, různé nevhodné modely společenského chování s tímto fenoménem související, které děti vidí a vnímají v každodenním životě, nevhodné vzory a celkový, prázdný, povrchní a konzumní způsob života, který je jim podsouván ve filmech, na internetu, v reklamě a podobně, toto vše spolu udělalo své a velmi negativním způsobem se odrazilo na chování mladé generace.

Chybí pozitivní vzory, chybí výchova k odpovědnosti – dětem se až příliš mluví o jejich právech, ale už méně o jejich povinnostech, chybí výchova k přirozené úctě k autoritě dospělého, kterou zpochybnila nezdravá demokratizace, chybí vysoké hodnoty a ušlechtilé cíle, ke kterým mají být děti vedeny, jednostranně se klade důraz pouze na rozvoj vzdělanosti, přičemž se zapomíná na odpovídající rozvoj citově emocionálního rozměru osobnosti dítěte, a tak dále a tak dále.

Jaké kroky je třeba učinit ke zlepšení této situace? Jak na děti správným způsobem výchovně působit tak, aby se staly opět dětmi, spontánně projevujícími úctu k autoritě dospělého – k autoritě rodiče, učitele a vychovatele?

Děti musí být vedeny a vychovávány v duchu pravé lásky! No a největší částí pravé lásky je přísnost.

Pravá láska nedbá na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a co mu způsobuje radost, ale bude se řídit jen podle toho, co mu prospívá. Nezáleží tedy, zda to druhému udělá radost, nebo ne. To je pravá láska a služba.

A pokud někdo nemůže dojít jinak k rozpoznání správného od nesprávného, třeba ho i pokárat! Tím mu prokážeme službu. Jen při tom musí vládnout spravedlnost a ne svévolnost, protože pravou lásku nelze oddělit od spravedlnosti.

Nemístná ústupnost totiž způsobuje pěstování chyb a další klesání po šikmé ploše. Je takové něco opravdu láskou?

Uplatňování spravedlivého principu pravé lásky, která je také přísná a také kárá, pokud je to nezbytné, tak právě tento princip by se měl stát základním kamenem na cestě ke zdravému a správnému formování osobností dětí, a to nejen na našich školách, ale samozřejmě v první řadě a především v rodinách.

Jednoduchý vzorec pro správnou výchovu dětí a mládeže tedy zní: Pravá láska + pravé hodnoty = pravý člověk.

Z tohoto vzorce vyplývá, že pokud rodiče, učitelé a vychovatelé s dětmi nejednají v pravé lásce a sami nevědí, jaké jsou pravé hodnoty, tyto hodnoty nerespektují a děti k nim nevedou, pak je výsledek právě takový žalostný a ubohý, jaký nám ukazuje chování dnešní mladé generace.

Ano, je to tak, právě v chování děti a mládeže můžeme jako v zrcadle spatřit svou vlastní tvář. Tvář nás rodičů, učitelů a vychovatelů, tvář celé naší společnosti, která nežije ve skutečné, spravedlivé lásce lidí k lidem, neví co jsou pravé hodnoty, ani o ně neusiluje. Pokud se to však nezmění, bude naše mládež stále horší a stále méně zvládnutelná, protože ona je a vždy bude jenom obrazem a zrcadlem nás samotných.