Míra tělesného studu je mírou výšky skutečné, vnitřní hodnoty člověka. Čím ušlechtilejší je vnitřní život jednotlivce, tím intenzivnější je jím pociťována potřeba adekvátního zahalení vlastního těla.
Historie naší civilizace a její postupné duchovní zrání je v podstatě historií postupného tělesného zahalování, které přesně kopírovalo míru dosažené duchovní zralosti.
Než se z tohoto úhlu pohledu podíváme na dějiny lidské civilizace, je třeba zdůraznit, že v každé době existovaly různé odchylky a úchylky. Z tohoto důvodu je potřeba mít na zřeteli především hlavní vývojový proud, přece jen vykazující postupný a plynulý vzestup až zhruba do konce 19. a počátku 20. století. Po něm žel, následoval střemhlavý pád, a tento všeobecný duchovní úpadek lidstva se opět přiměřeným způsobem odrazil v přístupu k odívání.
Na začátku svého vývoje byli tedy lidé nazí podobně, jako zvířata. To lidské v nich se však velmi rychle projevilo potřebou určitého zahalení se, které nebylo podmíněno pouze povětrnostními podmínkami.
Také v současnosti se na naší planetě nacházejí takzvané primitivní, nebo přírodní kmeny, které ve svém vývoji ustrnuly na tomto stupni. Jejich duševní obzor, celkový rozhled a chápání světa jsou přímo úměrné jejich názorům na odívání a potřebu tělesného zahalování. Chodí téměř nazí, nebo úplně nazí, co je dokonalým vnějším obrazem stupně jejich reálné duchovní zralosti, totožné s ranními stadii vývoje lidstva.
Obecně však duchovní dozrávání kráčelo přece jen postupně dopředu a lidé, žijící v různých dávných civilizacích, se začali stále více zahalovat. Honosnost oděvu bývala nejednou projevem výšky společenského postavení. Například ve starověkém Egyptě chodívali nazí pouze otroci. V Římě byli zase členové vyšších společenských vrstev oděni v bohatých tógách, někdy až doslova umělecky řasených.
Duchovní vzestup lidstva však nešel takovými ideálními cestami, jakými jít měl, a to byl důvod, proč se v každém historickém období nacházely určité více, nebo méně patrné, nezdravé odchylky od přirozeného a zdravého vývoje. Jednou z nich, kterou je třeba zvlášť zmínit, je zobrazování nahého lidského těla v mnoha sochařských, nebo malířských dílech. Tato, zcela konkrétní umělecká díla, tím nesplnili své poslání povznášet a zušlechťovat společnost. Naopak, brzdily ji v jejím duchovním rozmachu a strhávaly ji dolů, i když umění jako celek, kromě zmíněných výstřelků, se až donedávna vyvíjelo správně.
Ale vraťme se zpět ke každodennímu životu a k očividnému, historicky prokazatelnému faktu potřeby stále kultivovanějšího odívání, a tedy zahalování lidského těla. Svůj vrchol v tomto směru dosáhl vývoj v takzvané viktoriánské módě konce 19. a počátku 20. století, kdy ženy chodily v šatech s dlouhými sukněmi a s dlouhými rukávy, bez náznaku jakéhokoliv výstřihu. Takto chodívaly oděné ještě naše prababičky.
Vývoj každého druhu, tedy také vývoj duchovní, však může směřovat dvěma cestami. Buď neustále nahoru, ke Světlu a ušlechtilosti, nebo, bez přijetí a akceptování určitých nových duchovních impulsů, může najednou dojít k úpadku a cestě dolů.
Žel, přesně toto se přihodilo pozemskému lidstvu, které ve svém upnutí pouze na hmotu ignorovalo jeden z velmi významných duchovních podnětů, a tím prakticky odbočilo z cesty, vedoucí nahoru. Duchovně začalo okamžitě výrazným způsobem upadat, co se očividně ihned projevilo také ve vztahu k potřebě kultivovaného zahalování vlastního těla. Od určitého bodu jsme duchovně začali směřovat střemhlav dolů a tomu odpovídaly a odpovídají všechny tendence stále většího tělesného odhalování.
Sukně se začaly zkracovat, výstřihy prohlubovat a ve svém duchovním pádu to lidé považovali za něco přímo revoluční. Móda, film, reklama, časopisy a internet jsou dnes plné tělesnosti a nahoty, jejíž zobrazování je výsledkem zmíněného, duchovního úpadku. Tento kult nahoty však velmi nepříznivým způsobem ovlivňuje společenské vědomí a strhává lidstvo stále níže a níže.
V současném bahně nemravnosti se samozřejmě velmi rychle vyrojily různé pseudofilozofie s duchovním podtextem, snažící se obhájit daný stav, nebo jej bagatelizovat tezemi, jako například, že prý čistému je vše čisté. Nebo, že naše tělo není samo o sobě nemravné, ale nemravnými jsou pouze naše myšlenky. A proto, pokud si uděláme pořádek v myšlenkách, můžeme klidně chodit nazí.
Do protikladu k tomu však postavme známá slova: "A neuveď nás v pokušení!". Z nich lze vyvodit, že jelikož na zemi žijí lidé různých úrovní duchovní zralosti, nikdo z nás nemá právo uvádět do pokušení jiné. Nemá právo strhávat dolů a do nemravnosti ostatní, a to ani tehdy, pokud by on sám byl snad natolik čistý, že by ho vůbec neznepokojovala jeho vlastní nahota, nebo nahota druhých lidí.
Duchovně zralý člověk, člověk skutečně na výši však nikdy nebude jednat tímto způsobem, ale naopak, svým chováním a způsobem důstojného odívání poslouží jiným jako vzor a dobrý příklad. Ať už jde o muže, nebo o ženu.
