Morální precedens plnění povinností

   Kdo četl známou knihu "Hlava XXII", bude si asi pamatovat na základní pravidla, určené bojovým letcům. První z nich znělo: "Velitel má vždy pravdu".

   A po něm následovala všechna ostatní, přičemž zcela poslední pravidlo znělo: "Pokud je do očí bijící, že velitel evidentně nemá pravdu, pak platí pravidlo číslo jedna".

   V jisté knize příběhů z druhé světové války se psalo o tom, že jednou dostal velitel ruské jednotky rozkaz k přímému útoku na pozice nepřítele. Nepřítel byl však ve směru přímého útoku dobře opevněn a jít proti němu by znamenalo obrovské ztráty, a ještě s nejistým výsledkem.

   Proto se zmíněný velitel rozhodl zaútočit nikoliv přímo, ale prostřednictvím obchvatu, nakolik křídla nepřítele nebyla dostatečně chráněna. A tento záměr se podařil, kóta byla dobita a ztráty minimální.

   Problém však nastal po návratu z akce, protože v ní došlo k neuposlechnutí nadřízeného, za co byl dotyčný velitel okamžitě degradován a poslán do vězení. A kdyby si jeho činu nepovšimlo vyšší velení a neocenilo ho medailí za chrabrost, bez ohledu na pozitivní výsledek by byl nakonec za neuposlechnutí rozkazu zastřelen.

   Podobné morální precedenty při plnění povinností však nevznikají jen v armádě, která je založena na nekompromisním plnění rozkazů nadřízených bez jakéhokoliv přemýšlení. Tento paradox se snad ještě zásadnějším způsobem projevuje také v církvích. Také ve fungování církevních hierarchií.

   Vezměme si například život v klášteře. Každý, kdo chce být mnichem, musí zpravidla složit tři základní sliby. Slib čistoty, slib chudoby a slib poslušnosti, přičemž poslušností se myslí bezvýhradná poslušnost vůči všemu, co vyžaduje představený.

   A jde to dokonce až tak daleko, že poslušnost vůči představenému je vnímána jako poslušnost vůči samotnému Pánu, a proto jeho příkazy mají být plněny tak, jako by to byly příkazy Páně. No a o tom, co se na základě těchto pravidel dělo v mnoha klášterech, bylo napsáno mnoho knih, kde je popisováno, jak se dá nemorálním představeným nejrůznějším způsobem zneužívat slib bezpodmínečné poslušnosti.

   Takový slib je totiž v zásadě nesprávný, protože se příčí důstojnosti lidské bytosti. Je nesprávný, protože křiví a deformuje obě zúčastněné strany. Na jedné straně totiž dává vznikat pocitu neomezené moci, který pěstuje a přivádí až k aroganci. Na druhé straně křiví také osobnost toho, kdo je tomuto slibu podřízený, a to tak, že v dotyčném dochází k častým vnitřním bojům mezi tím, co on sám vnitřně cítí jako správné, a mezi tím, co musí plnit, ačkoli to nepovažuje za správné. Z vlastního vnitřního přesvědčení by to totiž nikdy nedělal.

   Slib poslušnosti tak, jak je chápán v církevním prostředí je tedy nesprávný! Poslušnost vůči svým přímým nadřízeným je ale určitě namístě, nejen v církvi, ale také v armádě a všude jinde, kde se vyžaduje. Nicméně bezvýhradně poslušný může být člověk jedině ve vztahu k nejvyšší autoritě! K autoritě Stvořitele, jehož Vůle se ozývá ve svědomí každého z nás.

   Ano, svědomí a jeho podněty jsou hlasem Vůle Páně v nás. Je to morální zákon, který byl Stvořitelem vložen do každého člověka. A tento hlas svědomí se v nás projevuje prostřednictvím citu. Projevuje se prostřednictvím citových impulsů. Nikoli prostřednictvím rozumově kalkulující mysli. To je třeba důsledně rozlišovat.

   Citový impuls svědomí je hlasem našeho ducha, který má spojení s Duchem Božím. Je to hlas našeho vyššího, vznešenějšího, spravedlivějšího a ušlechtilejšího "já". Jeho hlas je také možné označit pojmem intuice, nebo tušení.

   Kromě toho však máme v sobě také své nižší "já", projevující se rozumem, myslí a myšlenkami. A protože většina lidí je neustále ponořena do nějakých myšlenek, nabývají dojem, že nic jiného v jejich nitru ani neexistuje. Nabývají dojem, že jejich myšlení je tím nejvyšším, co se v nich nachází. A proto sami sebe a svou osobnost ztotožňují s myslí, s myšlenkami a s rozumovými kalkulacemi a úvahami.

   Avšak přítomnost existence svědomí v nás je svědectvím toho, že v sobě máme také vyšší, duchovní "já", stojící nad myslí, které nás ve své přirozené ušlechtilosti vždy směřuje pouze na cesty dobra.

   A právě tomuto našemu vyššímu "já, které je hlasem našeho ducha, máme být vždy bezvýhradně poslušní! To je ta zásadní autorita, kterou máme vždy poslouchat! To je ta  rozhodující autorita, která nám v tušení, v intuici a v citových impulsech svědomí ukazuje cesty, po kterých bychom měli bezpodmínečně kráčet, protože tyto cesty vedou pouze k dobru.

   Máme tedy poslouchat své nadřízené, ale hlas našeho svědomí stojí nade vším!

   Pokud však vnímáme, že nám nadřízený káže něco, co je nesprávné, máme dvě možnosti.

   První možností je poslechnout ho, ale jít přitom proti sobě samému! Poslechnout ho, ale zpronevěřit se sobě samému! Poslechnout ho, ale zapřít sebe sama v podobě hlasu našeho vyššího, duchovního "já", které nám ukazuje vždy jen to, co je správné.

   Pokud za takovéto situace poslechneme, budeme sice navenek poslušní a dobří, ale zneuctíme sami sebe a v jistém smyslu sami sobě plivneme do obličeje.

   Nebo potom máme druhou možnost, která spočívá v neuposlechnutí příkazu, za co přijdou sankce, ale my se v každém případě budeme moci podívat ráno v zrcadle sami sobě do očí. V tom, jak se rozhodneme, má každý právo svobodné volby.

   V historii naší planety existuje množství příkladů, kdy morálně vysoko stojící lidé jednali v souladu s tím, co vnitřně cítili jako správné, ačkoli za to nejednou zaplatili také vlastním životem. Tito lidé měli vždy možnost jít cestou lehčího odporu. Měli možnost přizpůsobit se a manévrovat tak, aby všem proplouvali bez úhony, a ještě z toho i osobně profitovali. Ale to by se už pak nemohli podívat sami sobě do očí.

   A proto raději volili cestu, kterou jim ukázal jejich duch! Cestu, kterou jim ukázalo jejich vyšší "já"! Cestu, kterou jim ukázala Vůle Páně, ozývající se v jejich srdci prostřednictvím citových impulsů svědomí!

   Jedině toto je cesta pravého člověka, velkého duchem! Jedině toto je cesta pravého člověka, svobodného v duchu, zatímco ta druhá je cestou člověka nesvobodného. Je cestou člověka, sklánějícího se před názory a příkazy jiných, i za cenu popírání sebe sama. I za cenu popření toho, co sami vnitřně cítíme. Je to cesta klamání sebe sama a cesta neúcty a neupřímnosti k sobě samému.

   Takové jsou možnosti a každý z nás musí velmi dobře zvážit, kterou z nich si vybere. Pokud se však chce i nadále nazývat člověkem, má ve skutečnosti na výběr pouze jedinou možnost.