Tento vztah má být tou nejzákladnější a nejpřirozenější skutečností pro každého vědomého tvora, žijícího ve stvoření.
Neboť přesně tak, jak je prvním slovem absolutní většiny dětí slovo "máma", reprezentující jejich vztah k nejbližší osobě, přesně tak je základní povinností každého tvora, žijícího ve stvoření, mít vřelý, živý a pevný vztah ke svému vlastnímu Stvořiteli.
Neboť jedině tento vztah dělá z člověka skutečně lidskou bytost. Neboť jedině tento vztah dává lidské bytosti křídla a mění ji v jistém smyslu na anděla, který se na křídlech ušlechtilosti a ctností vznáší vysoko nahoru, vstříc Pánu a do jeho blízkosti.
Neboť jedině tento vztah zvedá vnitřní zrak člověka od hmoty směrem k výšinám ducha. Neboť jedině tento vztah bytosti duchovně povznesené ke Stvořiteli dává člověku tak nesmírně potřebný nadhled nad hmotou, který mu umožňuje hmotě skutečně vládnout a nenechává ho hmotou zotročit.
Neboť jedině tento vztah dává potřebnou oporu lidskému bytí tak, jako když dáváme oporu mladému stromku, aby mohl vyrůst, zmohutnět a přinést bohaté ovoce dobra a všech vysokých a ušlechtilých ctností.
O nesmírně zásadní důležitosti tohoto vztahu, stojící vysoko nad vším ostatním, se mluví v Desateru přikázání i v modlitbě Otčenáš.
Já jsem Hospodin tvůj Pán! Nebudeš mít nikoho a ničeho jiného, čemu by ses klaněl víc, než mně! V tomto smyslu zní první přikázání. A přesně v tom jistém smyslu začíná také modlitba Páně slovy: "Otčenáš, jenž jsi na nebesích!"
Tato první věta Otčenáše je pohledem tvora, žijícího ve stvoření, vysoce vzhůru ke svému Stvořiteli s vědomím, že jedině z jeho milosti nám bylo darováno naše bytí. S vědomím, že vždy zůstaneme dětmi našeho velkého a vznešeného Otce, jehož Vůlí se chceme řídit tak, jak se děti řídí vůlí a pokyny svých rodičů.
Jedině tímto způsobem má stát lidská bytost ve stvoření.
Ale žel, realita je jiná! Lidé, žijící v hmotném světě jsou absolutně oslepeni materií. Celé jejich vědomí, celé jejich myšlení, celý jejich vnitřní život, celá jejich osobnost a všechno jejich snažení je upnuto pouze k materii.
A tak se lidé podobají hmyzu, který leze jen po zemi a jeho zrak je neustále nasměrován jen dolů. A tak se lidé jako hmyz hemží po této planetě v horečné aktivitě a budují svá města, vyrábějí své auta, počítače, mobily, televizory a tisíce jiných věcí, ale žel, to vše bez Světla Páně a bez jeho požehnání.
Lidé se podobají ubohým ptákům, kterým někdo na špalku sekerou surově uťal obě křídla, a tak se nyní už jen uboze motají po zemi, bez schopnosti vzlétnout.
Ale ty křídla si uťali oni sami, protože věří jen ve hmotu. A proto jejich trvalé vnitřní i venkovní upínání se na materii způsobilo ztrátu schopnosti jejich ducha létat. Připravilo je o schopnost vzlétnout na andělských křídlech vysokých a ušlechtilých ctností směrem k výšinám. Směrem k živému Světlu Páně, které je volá k sobě, ale které nelze dosáhnout bez odpovídajícího duchovního snažení.
Ale protože lidé duchovně neupírají zrak směrem ke Světlu a nečerpají z něj, aby jim osvětlovalo celé jejich pozemské bytí, podobá se život lidstva skutečně životu hmyzu. Hmyzu, který si odvykl od Světla Páně a naopak, přivykl na tmu materiální nevědomosti. A v této tmě žije, v této tmě pracuje, v této tmě buduje, v této tmě plodí své potomstvo, a v této tmě nakonec také umírá.
Temnota materie se stala lidstvu přirozeností a to, co je světlé je už jen dráždí, nebo je jim to k smíchu.
No a v této tmě nevědomosti materialismu bez Světla Stvořitele, vytvořili lidé svou temnou říši podvodu, klamu, bezohlednosti, chamtivosti, vychytralosti, nečestnosti, plytkosti, neušlechtilosti a nečistoty. A všechny tyto nízké a temné věci už nedokáže překrýt ani lesk blahobytu, dostatku a konzumu, takže v současnosti vycházejí na povrch v celé své nahotě.
Hle člověk! Hle lidské dílo, které vzniklo bez nasměrování člověka ke Stvořiteli! Hle vnější manifestace vnitřní temnoty, odtržené od Světla Stvořitele, v níž lidé žijí!
A tato temná říše temných lidí nespěje k ničemu jinému, než ke svému temnému konci. Ke konci, ve kterém nakonec temno pohltí všechny ty, kteří ho vnitřně uctívali, pokud se ještě včas nevzpamatují! Pokud opět nepozdvihnou svůj zrak k výšinám a nezačnou se duchovně, osobnostně, mravně a lidsky zvedat směrem ke Světlu.
Jak tedy vidět, navazování a budování vztahu ke svému Stvořiteli je přímo životní potřebou každého vědomého tvora. Vztahu ke Stvořiteli a jeho hodnotám, čehož důsledkem je povznesení nahoru.
Pokud však ignorujeme budování tohoto vztahu a uznávání s ním souvisejících hodnot, musí to mít neblahé, ba až tragické důsledky pro jednotlivce i pro celé lidstvo.
