V Bibli se hovoří o něčem takovém, jako je konec světa, neboli poslední soud. Historie zná už řadu termínů, ve kterých mělo dojít k těmto událostem. Ale nedošlo! Znamená to tedy, že jsme v bezpečí? Nebo nejsme?
Co však znamenají a proč byla v Bibli zaznačena tato slova? Je v nich něco pravdy, nebo nemají žádné opodstatnění?
Lidové rčení říká: „Bez větru se ani lístek nepohne“. A co když na tom přece jen bude něco pravdy?
A nejsme snad už natolik otupení množstvím falešných poplachů, že nakonec nerozpoznáme skutečné nebezpečí? Nebylo snad dosažení stavu absolutní nedůvěry v této tak vážné věci zcela cíleně vytvořeno nadměrným množstvím informací o „koncích světa“, které se nesplnily? A proč ke konci světa vůbec bude muset dojít?
Osudnou a základní chybou, ze které vyvstává všechno zlo na této zemi, je slepá víra lidí v sílu chladného rozumu a mylné přesvědčení, že je možné a že je dovoleno dosahovat vlivu, moci, úspěchu, blahobytu, nebo jakýchkoliv jiných výhod i na úkor bližního.
Lidé se naučili hledět pouze na svůj vlastní prospěch, naučili se kráčet za ním bezohledně a nehledí ani vpravo ani vlevo. Tyto „ideály“ se v nich zakořenily tak hluboko, že je jimi poznamenán již samotný zrod a struktura jejich myšlenkového pochodu.
Nicméně historie nám podává dostatek pádných důkazů toho, co podobné zhoubné myšlení přináší. Utrpení, rozvrat a hlodavá nespokojenost nabírají stále větší obrátky a nesměřuje to k ničemu pozitivnímu, jak máme možnost všichni vidět.
Z výšin Světla byl proto svého času seslán nositel Pravdy, aby lidstvo nasměroval k přebudování falešných základů toho, co oni nazývali civilizací. Jeho rada byla jednoduchá; bezmeznou důvěru v chladný rozum je třeba nahradit citem – duchem. To jest, orientací k Bohu – k východisku bytí. No a vztahy mezi lidmi doporučoval upravit ve smyslu lásky k bližnímu, jako k sobě samému.
Pouze takovéto jednání může přinést udržitelný rozvoj lidského společenství. Nic jiného! Všechno, co je vybudováno na jakémkoli jiném základě, ať by se navenek zdálo byť i krásné, dokonalé a velkolepé, všechno toto nese v sobě již v základech skrytý kolaps.
Žel, lidská pýcha a domýšlivost se snažila vyhnout tomuto jedinému správnému řešení. Základy, na kterých lidé budovali svou takzvanou „civilizaci“ se jim totiž zdály být zcela pevné a podle jejich názoru je vůbec nebylo třeba přebudovávat.
Lehčím a rychlejším řešením problému se ukazovalo odstranění nepohodlného reformátora a umlčení jeho varovného hlasu. A přestože po zavraždění „nepohodlného rušitele klidu“ jeho nauka nadále přetrvávala, přestože se později stala velkým světovým náboženstvím a také v současnosti se k ní hlásí miliony, nikdy se žel nestala skutečně živou. Pokud by totiž ty miliony současných křesťanů opravdu jednali podle zásad jejich učení, musel by přece svět kolem nás vypadat úplně jinak.
Vždy, během celé historie bylo žel jen málo jednotlivců, ochotných vnášet hluboké a jednoduché principy této nauky do každodennosti běžného života. Mnozí, nazývaje sami sebe křesťany, se reálně chovali a chovají podle zcela odlišných zásad. A protože menšina opravdu upřímně se snažící křesťanství žít nemohla mít nikdy vliv na velké světové dění, nemohlo dojít, a ani nedošlo k přebudování falešných základů naší civilizace.
Naopak, v slepém nadšení se na nich budovalo dál! Stavba rostla a mohutněla. Sporadicky objevující se trhliny byly s úzkostlivou péčí rychle zpevňovány a maskovány. Ale čím vyšší byly zdi, tím častěji se objevovaly trhliny.
Útlak, hlad, války, krutost, vykořisťování, závist, zvrhlost, otrávené vztahy mezi lidmi, bezohledné drancování země a mnoho jiného zla se stalo už tak očividným, že pouze slepí žijí dosud v iluzi, že je všechno v pořádku.
Čím více však bylo trhlin, čím očividněji se pociťovala neschopnost základů udržet stavbu, tím více se ozývaly hlasy, opěvující dosud nevídaný technický pokrok, vzdělanost, demokracii a kulturu. Za všemi pěknými slovy se však jako jedovatý had skrýval onen, již dávno prohnilý falešný základ – důvěra v chladný rozum a úsilí získávat osobní výhody a požitky i za cenu utrpení bližního. Tato morová rána otravovala vše, co během tisíciletí vznikalo a dosud vzniká.
Tisíce rukou v plytkosti vlastního myšlení kladly usilovně cihlu za cihlou na chvějící se zdi lidské „civilizace“. Lidé už pociťovali obavy a strach. Svou úzkost a prázdnotu duše se ale snažili přehlušit zábavami, atrakcemi, dovolenými, horečnatou prací, drogami a neřestmi.
Kristus kdysi řekl: Každý, kdo slyší mé slovo, ale ho neplní, podobá se nemoudrému muži, který si vybudoval svůj dům na písku. I přihnal se příval, rozvodnily se potoky a přišly větry. A obořily se na ten dům a on se zhroutil, protože neměl pevných základů. A jeho pád byl veliký!
Tato slova mluví o tom, že každého, kdo všechno své jednání nepostaví na jediném správném, silném a pevném základě, ať už je to jednotlivec, národ, nebo lidstvo, každého bez výjimky očekává osud domu, vybudovaného na nepevných základech.
Neboť není jiné cesty udržitelného vývoje lidského společenství jako té, kterou v geniální jednoduchosti shrnul Kristus do jediné věty: „Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou a svého bližního jako sebe sama!“ To je jediný pravý a pevný základ, na kterém je možné vybudovat vzkvétající civilizaci, kterou nic neotřese.
Na adresu lidstva, které nechce respektovat tyto skutečnosti prorok Izaiáš kdysi řekl:
„Protože jste zavrhli toto Slovo
a spoléháte se na útlak a zvrácenost
a o ně se opíráte,
proto vám tato nepravost
bude jako hrozící trhlina
v zdánlivě neprostupné hradbě,
která se zhroutí náhle, neočekávaně
a bude rozbitá, jako když někdo roztříšti hliněný hrnec,
nemilosrdně a na prach,
že se po rozbití nenajde ani jen střípek,
kterým by se dalo přenést ohně z ohniště,
nebo nabrat vody z louže.“
Tyto Izajášova slova však nelze vnímat jako něco neodvratné. To by byla chyba. Je třeba je vnímat jen jako upozornění na důsledky toho, co se musí stát, pokud lidé nezačnou budovat svou civilizaci na zdravých a pevných základech. Pokud ale začnou, mohou tím zmírnit míru trosek.
