Kontroverze existence dogmat v křesťanství

   Dogma je něco jednou provždy dané a neměnné. Dogmata jsou věroučné pravdy, které se přijímaly na církevních koncilech závazně pro celé křesťanství.

   Jejich konečná podoba byla formulována nejvyšší církevní hierarchií a krystalizovala se po vzájemných, intenzivních a někdy i dlouhodobých jednáních. No a konečný výsledek, čili dogma, měli běžní křesťané už jen přijmout. Přijmout a uvěřit bez jakýchkoliv pochybností a bez přemýšlení.

   Dogmata nepřijmout, nebo o nich byť jenom kriticky uvažovat, bylo považováno za kacířství. A pokud například ve středověku někdo někoho ze zlomyslnosti, nebo z přehnané horlivosti udal za podobné kacířské myšlenky, obviněnému hrozilo mučení a často také upálení.

    V současnosti mají pojmy jako "dogma" a "dogmatický" negativní význam. A nutno podotknout, že ne neoprávněně, protože lidé vnímají, že na tomto principu není něco v pořádku. Že zde jde o něco nesprávné a nezdravé, co se příčí lidské přirozenosti.

   No a my si nyní, se snahou o věcný přístup ukažme, v čem konkrétně spočívá nesprávnost a škodlivost dogmat.

   Každý člověk vlastní rozum, cit a svobodnou vůli. To vše jsou dary od našeho Stvořitele, a naší povinností je jich správně využívat a správně s nimi disponovat.

   Reálně to znamená, že člověk má vlastním cítěním a myšlením zkoumat vše, co k němu přichází a s čím je konfrontován. A pak, ze své svobodné vůle, se má přiklonit na tu stranu, se kterou je jeho vnitřek v souladu. Jako pravdu má tedy přijmout jen to, co se plně shoduje s jeho vlastním cítěním a myšlením. Jen to, s čím se může vnitřně plně ztotožnit.

   Toto je poctivý, pravý a správný přístup, který je doslova povinností každého člověka. Povinností, vyplývající mu z jeho schopnosti cítit, myslet a svobodně se rozhodovat. Kdyby lidé takovýmto způsobem přistupovali ke všem informacím, které k ním přicházejí, stali by se silnými a samostatnými osobnostmi s vlastním názorem. S názorem, který získali svým vlastním zkoumáním, a proto se jim stal přesvědčením.

   No a tímto způsobem bychom měli přistupovat také ve vztahu k naší víře. Také tu jsme povinni prověřit našim zkoumáním a pak přijmout za své jen to, s čím se můžeme vnitřně plně ztotožnit. To, za co se můžeme vnitřně postavit.

   Víra bez vlastního zkoumání není totiž živá. Je mrtvá, protože nestojí na vlastním přesvědčení. Je to pak jen bezmyšlenkovité přijetí něčeho, čemu sice věříme, ale co jsme nikdy nepodrobili vlastnímu zkoumání. Pouze jsme to povrchně přijali jako neměnnou pravdu.

   Pokud se totiž nad samotným principem dogmat hlouběji zamyslíme, nemá vůbec žádnou logiku. Kdyby například třeba nějaká, dogmaticky ukotvena teze, stála opravdu v Pravdě Páně, není se přece co obávat žádného samostatného zkoumání jednotlivců prostřednictvím jejich svažujícího myšlení a cítění. To by muselo vždy nutně jen potvrdit pravdivost takovéhoto dogmatu, opírajícího se o Pravdu. Neboť to, co stojí v Pravdě, se přece nikdy nemusí obávat žádného zkoumání.

   Naopak, musí jej pouze vítat, protože se tím podporuje rozvoj samostatnosti, prostřednictvím aktivního myšlenkového a citového zvažování jednotlivců, který nakonec musí vždy jenom znovu potvrdit tuto Pravdu.

   Na základě uvědomění si výše uvedených, jednoduchých a prostých skutečností však vzniká důvodné podezření, že za ustanovením dogmat, se zákazem o nich uvažovat a zkoumat je, stojí v pozadí strach a obava, že by se snad podobným zkoumáním mohlo dojít k poznání, že daná dogmata nestojí pevně v Pravdě Páně.

   A žel, právě takto je to v mnoha případech ve skutečnosti, protože mnohé z církevních dogmat se odklánějí od Pravdy Páně, co by při vážnějším zkoumání muselo vyjít nevyhnutelně na povrch.

   A proto, jako obrana před odhalením nesprávného a pokřiveného, bylo a stále je v případě dogmat v podstatě zakázáno jakékoliv zkoumání jejich pravdivosti prostřednictvím vlastního, samostatného myšlení a cítění. Jedině tímto způsobem se zabezpečuje trvanlivost mnoha dogmat, které i když se odklánějí od Pravdy, v církvích neustále přetrvávají, protože jejich zkoumání vlastním cítěním a myšlením se nedoporučuje, nebo přímo zakazuje.

   Ještě jednou tedy třeba zopakovat. To, co stojí v Pravdě, se nemusí obávat žádného zkoumání. To však, co se od Pravdy odklání a tento odklon by na základě vážnějšího zkoumání začal být patrný, to je možné udržet jedině tak, že se to lidem zakáže zkoumat. Že se to prohlásí za dogma, které je jednou provždy dáno, a více se nepřipouštějí žádné diskuse.

   Takový zákaz se však příčí Vůli Nejvyššího a jeho darům, které nám daroval, a které máme, ba dokonce jsme povinni využívat.

   A proto je využívejme! Proto vše zkoumejme prostřednictvím svého citu a rozumu! Proto si prostřednictvím nich budujme své vlastní přesvědčení, protože za to, zda věříme věcem pravdivým nebo nepravdivým, poneseme odpovědnost jen my samotní. Nepomohou nám výmluvy, že jiní nás vedli nesprávné. Že oni jsou zodpovědní za naše omyly a za naši pokřivenou víru, pro kterou spějeme do duchovní záhuby.

   Ne, milí přátelé! Každý je odpovědný v první řadě sám za sebe! Každý má přece dar cítění a myšlení, a proto ho má využívat! Kdyby tak ve věcech víry také činil, nemohl by být ošizen.

   Pokud byl ale pohodlný samostatně zkoumat, nebo měl z toho strach, a proto jen poslušně přijímá všechna dogmata, duchovně se to rovná podpisu smlouvy bez jejího přečtení. A za takto ním podepsanou smlouvu bude pak muset nést odpovědnost, které se už nemůže vyhnout. Přesně tak, jak se to také děje běžně na zemi.

   Výsada cítit a myslet v sobě nese povinnost zkoumat!

   Jedině ten, kdo takto jedná, koná zodpovědně! Ten, kdo bezmyšlenkovitě přijímá něco jako neměnné a jednou provždy dané, o čem se nepochybuje, koná nezodpovědně vůči sobě samému, a za svou nezodpovědnost bude jednou muset velmi trpce zaplatit.