Vše, co se kolem nás děje, funguje na bázi příčiny a důsledku. Pedofilní aféry v katolické církvi mohou být tedy zapříčiněny právě celibátem, čili striktním a celoplošným požadavkem zachovávání bezženství u všech duchovních.
Takové něco je však v jádru nezdravé, nesprávné a nepřirozené!
Je to neuvěřitelné, ale celibát v takovém pojetí, v jakém se uplatňuje v katolické církvi je něčím, co se protiví slovům samotného Ježíše Krista, který o problému bezženství řekl: "Jsou lidé neschopní manželství, protože se takoví narodili ze života matky, jiných takovými udělali lidé a jiní se takovými udělali sami pro království nebeské. Kdo to může pochopit, ať pochopí".
Takto zaznamenal Kristova slova evangelista Matouš v kapitole nazvané: "Dobrovolná zdrženlivost".
Už samotný název i celá kapitola hovoří více než jednoznačným způsobem o dobrovolnosti bezženství. Není v ní žádného striktního příkazu na zachovávání celibátu! Takové něco by Kristus, znalý Zákonů stvoření nemohl nikdy doporučit! Plošný příkaz dodržování celibátu je ve skutečnosti v rozporu s Vůlí Nejvyššího!
Pokud budeme v tomto směru dále pátrat v Novém zákoně, o problematice bezženství najdeme poměrně obsáhlé vyjádření v Pavlově prvním listu Korinťanům, a to v kapitole č.7.
Když si pozorně prostudujeme všechny Pavlovy rady a doporučení, opět v nich nikde nenajdeme požadavek striktního a celoplošného dodržování celibátu duchovních. Pokud bych měl udělat stručný výtah ve dvou větách, zněly by asi takto: Pokud chce někdo zůstat bez ženy může, protože pak bude mít více času věnovat se Pánovým věcem. Avšak ten, kdo se chce oženit, může tak učinit také a nijak tím nehřeší. A doplním to ještě citací z Pavlova dopisu, který se týká této problematiky: "Chtěl bych, aby byli všichni lidé tak jako já, jenže každý má svůj vlastní dar od Boha, jeden tak, druhý jinak".
Tato doporučení nám byly darovány z Ducha a jejich skutečný význam a smysl můžeme proto plně pochopit pouze našim citem, našim hlubokým vnitřním vyciťováním. Pokud je ale uchopíme rozumem, který pochází z hmoty, nevyhnutelně musí dojít k jejich zkreslení. K stržení a nesprávnému pochopení jejich skutečného smyslu! A právě na základě takového, rozumově nesprávného uchopení vznikla kdysi mylná teze o nezbytnosti bezženství duchovních.
Ze slov Ježíše Krista i z Pavlových slov tedy ve skutečnosti vyplývá, že bezženství a celibát mohou být pouze na zásadě dobrovolnosti! Na základě individuální dobrovolnosti, pramenící z vyciťování takovéhoto směru vlastní, osobní životní cesty.
A nutno zvláště podotknout, že nikdy by nemělo jít o rozhodnutí trvalo závazného charakteru! Život totiž vždy přináší něco nové a nepředvídané, a člověk by měl v každé chvíli zůstat vnitřně svobodným na to, aby mohl měnit svá minulá rozhodnutí, která mohly být pro něj aktuální po určitou dobu, avšak která již v dané, konkrétní chvíli vnímá úplně jinak. Tímto způsobem by se určitě předešlo mnoha těžkým vnitřním zápasům, stravujícím duševní síly. Předešlo by se mnohému zbytečnému sebezapírání a nezdravé nepřirozenosti, přinášející jak fyzické, tak také duševní škody.
Pokud ale budou lidé z nějakých důvodů smýšlet jinak, musí se to nakonec obrátit proti ním. I kdyby to měla být samotná církev přesně tak, jak se to děje v současné době. Nikdo, a tedy ani církvi, se totiž nemohou svévolně stavět vůči Vůli Nejvyššího, aniž by si tím sami neuškodily.
V 16. století přinesl Martin Luther negaci a zrušení celibátu. Nebyla to snad jen nějaká jeho osobní iniciativa. Šlo zde o tlumočení požadavky shora - ze Světla, jejímž účelem mělo být všeobecné ozdravení křesťanství a jeho očištění od různých omylů. Pokud se totiž v jakékoliv oblasti života, a tedy také v křesťanství, nachází v jádru něco nezdravé a nesprávné, musí to v logickém důsledku postupně přinést pouze stále větší stupňování a gradování nesprávného.
Reálná fakta přitom svědčí o tom, že problém bezženství v katolické církvi není problémem principiálním, ale jde tu pouze o určitý specifický druh tradice. Důkazem toho je, že pod ochranná křídla katolické církve patří také církev řeckokatolická, jejíž duchovní se ženit mohou. Pokud by tedy otázka celibátu byla opravdu otázkou zásadní a principiální, nebylo by jednoduše podobné propojení vůbec možné. Jde tu vskutku pouze o záležitost katolické církevní tradice, která žel není v souladu se skutečnou Vůlí Nejvyššího, a proto by ji bylo třeba korigovat. Jinak totiž bude vždy nevyhnutelně docházet k tomu, že přirozený pud, nepřirozeným způsobem spoután příkazem celibátu, budou duchovní ventilovat jiným, nezdravým, nesprávným, ba až zvrhlým způsobem tak, jak tomu bylo v případě pedofilie. Celoplošný příkaz celibátu je jednoznačně v rozporu se Zákony stvoření! Je něčím, co stojí proti lidské přirozenosti! Je to nepřirozené!
Bude mít však katolická církev odvahu změnit to? Nebo si z nedostatku odvahy zvolí cestu setrvávání na svých nynějších pozicích? Cestu hájení vlastních, i když nesprávných tradic?
Závěr je tedy jednoznačný: Množící se zprávy o různých pedofilních kauzách nejsou do velké míry ničím jiným, než neblahým ovocem nepřirozeného rozporu katolických církevních tradic se skutečnou Vůlí Páně, která se nikdy nepříčí lidské přirozenosti!
