Jsou Velikonoce oslavou vraždy?

   Jak se dívat na člověka, který schvaluje vraždu? Jako na zločince a potencionálního vraha! Jak se lze dívat na křesťanský svět, který považuje vraždu Ježíše Krista za nezbytnost, protože bez ní by prý nemohl být svět spasen?

   V 19. století v Rusku obhajovala jedna z odnoží pravoslavné církve hřích, jako nezbytnou součást spásy. Tvrdila, že "pokud chceme být spaseni, musí nám být odpuštěno. Komu však má být odpuštěno, ten přece musí hřešit. Bez hříchu není tedy odpuštění."

   Absurdní! Avšak stejně zvrácený myšlenkový pochod se uplatňuje také v křesťanství ohledně Kristovy vraždy na kříži. Je založen na chybné tezi, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním byl svět spasen. Aby tedy svět spasil, musel vstát z mrtvých. A aby mohl vstát z mrtvých, musel být zavražděn.

   Miliony křesťanů po celém světě, ve své falešné úctě k tradici a ve své neochotě samostatně a nezaujatě zkoumat, tedy schvalují surovou vraždu Kristovu ještě také nyní, po 2000 letech, čímž se určitým způsobem stávají její spoluviníky. A až jednou budou před Spravedlnosti Páně bráni na zodpovědnost za tuto spoluvinu, nic jim nepomůže jejich bědování, že to přece nevěděli, a že to tak vůbec nemysleli. Nevěděli, protože vědět nechtěli! Protože byli příliš povrchní, pohodlní a bázliví alespoň jednou vážně přezkoumat "pravdy" vlastní víry.

   Vraždu Krista nelze v žádném případě schvalovat! Nebyla chtěná a nemělo k ní dojít! Potřeboval by snad Stvořitel, který je Láskou, dát surově zavraždit vlastního Syna pro spásu lidstva? Snad by Ten, který dal Mojžíšovi přikázání "Nezabiješ", Ten, který je Zákonem samotným, mohl svůj vlastní Zákon vzápětí sám porušit požadavkem vraždy svého Syna? To je nemožné! Přes tuto nelogičnost a rozpornost se lze přenést opravdu pouze prostřednictvím slepé víry, bránící vlastnímu, samostatnému uvažování. Všechno však bylo úplně jinak!

   Prostřednictvím Mojžíše bylo lidstvu darováno Desatero a ukázána cesta, jak kráčet nejen ke Světlu, ale také ke štěstí a plnosti života na zemi. Lidé se však nedrželi naznačeného směru a stále více upadali do svých chyb a nesprávných názorů. Všechno začalo jít prudce dolů a ve snaze o zastavení tohoto úpadku sporadicky přicházeli takzvaní proroci, kteří měli lidi opět probudit k správnému životu a nasměrovat je ke Světlu.

   Když však slova proroků zůstávaly bez odezvy a úpadek stále pokračoval, a vypadal již nezvratný a směřující do úplné záhuby, byla lidstvu ze Světla, jako akt Boží Lásky, seslaná pomoc v osobě Mesiáše, který ho měl svým Poselstvím Pravdy nasměrovat nahoru. Nikdo jiný, než Stvořitel sám, by to už nedokázal.

   Skutečným posláním Mesiáše bylo tedy přinesení Slova Pravdy, jako jediné možnosti záchrany. Podle něj měli lidé žít a tím dozrávat a pokračovat ve svém bytí. Jak duchovně, tak i materiálně.

   Kristus tedy nepřišel zemřít na kříži! Přišel nám přinést své Slovo! Přišel nám ukázat cestu ke štěstí, spokojenosti a plnosti života na zemi i mimo ni. Stačilo pouze podle jeho Slova žít, to znamená, podle něj myslet, cítit, mluvit a jednat.

   Země se však ve svém hlubokém duchovním úpadku stala nepřátelskou všemu Světlu. Všechno to temné a nízké se cítilo být ohroženo Kristovou naukou, a proto se usilovalo o jeho smrt. Ježíš velmi dobře věděl, jaká Světlu nepřátelská je půda na zemi, ale i přesto, i s rizikem možné ztráty života sem šel, aby všem lidem dobré vůle mohl přinést onu zmiňovanou, jedinou možnost záchrany, spočívající ve Slově Pravdy. Jen v jeho dodržování je totiž skryta cesta k osobnímu vzestupu jednotlivce i celé planety.

   Lidé, mající svobodnou vůli, si tedy mohli vybrat mezi dvěma možnostmi. Mezi zlem a nevědomostí, které se do té doby roztahovaly na zemi a mezi dobrem a cestou ke Světlu, které jim byly ukázány Ježíšovým Poselstvím. Ježíš aktivně působil přibližně tři roky a jako onen očekávaný Mesiáš musel jednoho dne předstoupit před celý národ a nechat ho rozhodnout, kterou ze zmíněných dvou možností si vybere.

   Přímá konfrontace židovského lidu s Vyslancem Pravdy byla tedy jakousi součástí jeho poslání, a přestože Ježíš tušil, jak asi dopadne, přece jen musel Židy před toto zásadní rozhodnutí postavit. Mělo k tomu dojít v Jeruzalémě na velikonoční svátky, kterých se vždy zpravidla zúčastňovali zástupci celého židovského národa.

   Když o tom Ježíš mluvil se svými učedníky, předpovídajíc jak toto rozhodování dopadne, Petr si ho zavolal na bok a snažil se ho zachránit a  zmiňované, zásadní konfrontaci zabránit. Ježíš ho však od sebe odehnal, jako pokušitele, který nechápe věci Páně, ale pouze věci lidské.

   To však neznamená, že Kristus šel do Jeruzaléma s úmyslem dát se obětovat na kříži! V Jeruzalémě, před celým národem se mělo rozhodnout, zda se jako celek přikloní k Mesiáši a jeho učení, nebo naopak, se přikloní k temnému a nesprávnému. Mesiáš jim musel dát k tomuto zásadnímu rozhodnutí příležitost.

   Pánův velkorysý příchod do Jeruzaléma byl příslibem toho, že by se snad ještě všechno mohlo obrátit na dobré a židovský národ by mohl přijmout a plně akceptovat pozemský příchod Mesiáše v osobě Ježíše Krista. Tím by dějiny naší planety dostali úplně jiný směr.

   Nejdříve tedy byla zmiňovanému, velkému a zásadnímu rozhodnutí podrobena židovská velerada, která po otevřeném prohlášení Ježíše za Syna Božího z něj učinila rouhače. Mohlo to však dopadnout i jinak, protože také mezi kněžími se nacházeli takoví, kteří byli jiného mínění. Žel, byli v beznadějné menšině.

   Druhému, ještě zásadnějšímu rozhodnutí ohledně osoby Mesiáše byl podroben celý židovský národ, když si měl vybrat mezi ním a Barnabášem. Národ si však žádal osvobodit vraha a zločince. Kdyby se ale při svém rozhodování lidé nedali ovlivnit zlem, mohlo opět vše dopadnout úplně jinak.

   Ježíš nemusel, neměl a nepřišel zemřít na kříži! Jeho smrt byla pouze důsledkem svobodného rozhodnutí židovského národa. Tato smrt nebyla Světlem chtěná a nebyla to v žádném případě smírná oběť za hříchy lidstva.

   Byl by se Ježíš v Getsemanské zahradě modlil, aby byl od něho odňat tento kalich, kdyby šlo o nutnou oběť, kvůli které přišel na zem? Určitě ne!

   Ježíš věděl, že jeho smrt na kříži není nutná. Pokud k ní ale dojde, bude to jedině důsledek nesprávného a temnem ovlivněného rozhodnutí lidí.

   Dalším důkazem v tomto směru je například podobenství o špatných vinařích. Říká se v něm o člověku, který pronajal vinici a v určeném čase poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali dohodnutý podíl úrody z vinice. Oni ho ale chytili a zbili. Znovu k ním poslal jiného sluhu, ale s tím udělali podobně. Dalších taktéž zbili a některých i pozabíjeli. /Viz výše zmiňovaní proroci/

   Nakonec si ten člověk řekl: "Pošlu k ním svého syna, snad jen k němu budou mít úctu". Ale vinaři si řekli: "To je dědic, zabijme ho a dědictví bude naše". /Viz Mesiáš a jeho osud/

   Na konci podobenství je otázka: "Co tedy udělá pán vinice? Odpověď zní: „Přijde, vinaře zahubí a vinici dá jiným". Tato slova jsou tedy více než jasným svědectvím toho, že Mesiášova smrt nebyla Světlem chtěná.

   Mimochodem, důkazem tohoto faktu je i další osud "vinařů" z podobenství, čili povolaného židovského národa. Krátce po Mesiášově vraždě, ke které se svobodně rozhodl, byl Římany dobyt Jeruzalém, zničen židovský chrám, Židé byli rozprášeni do celého světa a během dlouhé historie, až téměř do dnešních dnů pronásledováni bez konce.

   Ano, s "vinaři" se stalo to, co bylo předpovězeno v podobenství: Byli hubení po celá staletí, protože zavraždili Mesiáše, jehož smrt na kříži nebyla vůbec Světlem chtěná.