Co by asi tak podle vás mělo patřit k těm nejdůležitějším úkolům správců různých církví právě v dnešní době? V době, ve které je zlo téměř všude, a navíc se ještě rafinovaně skrývá za masku dobra?
Podle mého osobního názoru by to měla být právě schopnost jasného, nekompromisního odhalování a označení tohoto zla v jeho rozmanitých, otevřených i skrytých podobách, aby se lidé měli před ním na pozoru.
Následující slova se mi nepíší snadno, protože také já sám ve svém vlastním životě považuji křesťanské hodnoty za prioritní. Ale právě proto mi nedá nevyjádřit názor, že správcům církví chybí právě takováto odvaha, odhodlání a chuť do boje proti zlu. Chybí jim důraz v upozorňování na všechno to, čeho by se měl v dnešní době vyvarovat skutečný křesťan.
Jen se například podívejme na takového Jana Křtitele, který se nebál tehdejšímu panovníkovi říci přímo do obličeje o jeho hříších a nepravostech - i když ho to nakonec stálo život. Podívejme se na Ježíše, otevřeně hovořícího nejvyšším představitelům židovské náboženské obce o jejich falši a pokrytectví. Také on na to doplatil životem, a také například Jan Hus a ještě mnozí jiní.
Ano, lidé kteří mluví o Pravdě, a ještě snad také žádají, aby se podle její zásad i reálně žilo, takovíto lidé bývají většinou nechtění a nepohodlní. Neboť darmo - Pravda opravdu bolí.
Avšak pro duchovní správce, kteří se zavázali plnit povinnosti vůči vlastním věřícím, ve skutečnosti není jiné cesty. Žel, protože jí ale nejdou s takovou razancí, jaká by byla v dnešní době nutná, ukažme si alespoň něco z toho, co v dnešní době není hodné skutečného křesťana.
Loajalita s režimem
V dobách totality se nebáli mnozí ze správců různých církví vyjádřit svůj nesouhlas s praktikami režimu. A to nejednou i za cenu perzekucí a dokonce i života.
Dnešní režim je však stejně nelidský! Jeho cílem a modlou je totiž pouze zisk, nebo osobní profit, a to za jakoukoliv cenu.
Konkrétně: Mzdy zaměstnanců nejsou úměrné hodnotám, které vytvářejí. Ve skutečnosti dostávají mnohem méně a jimi vytvořený zisk si zcela legálně přivlastňuje majitel firmy, podnikatel, nebo takzvaný zahraniční investor. Jinými slovy, současný systém je v mnohých věcech pouze sofistikovaným zlodějstvím, které se příčí přikázání: Nepokradeš!
V podstatě pouze zloději jsou také různí majitelé bytů a nemovitostí, kteří je pronajímají za nepřiměřenou, tří nebo více násobnou cenu, než jaké jsou skutečné provozní náklady. Je to zločinné zneužívání nouze bližních /viz zmíněný pronájem bytů/, ze kterých si majitelé nemovitostí dělají tímto způsobem své osobní otroky.
Ničím jiným než zlodějstvím jsou také například hypoteční úvěry s nutností založení nějaké nemovitosti, o kterou, spolu se všemi svými dosavadními splátkami přichází ten, kdo se najednou ocitne v platební neschopnosti.
Další příklad: Soukromý zubař vzal za hodinu práce 1000 Kč. Za 8 hodin je to 8000, za 5 pracovních dní 40 000 a za měsíc 160 000. Jde opět o příklad vysoce nadhodnoceného zisku, totožného ze zlodějstvím.
Podobné je to například s cenami v právních službách, s platy různých vedoucích pracovníků, manažerů, dnes už dokonce také řemeslníků, a tak dále. Jde o porušení zákona rovnováhy v dávání a braní, protože každý se snaží brát co nejvíce, ale dávat co nejméně.
Současná společnost je ve skutečnosti společností, založenou na legalizování zlodějských praktik, které se stále více rozmáhají. Žel, začíná se to považovat za něco zcela "normálního" snad také právě proto, že dokonce ani církve proti tomu nic zásadního nenamítají.
Odívání žen
Do mnoha chrámů v Římě nevpustí turisty, kteří nejsou vhodně oděni. Speciálně u žen to znamená nadměrné tělesné odhalení. To tedy znamená, že v církvích se ví, že křesťanská žena má být cudně oděná.
Pokud se ale tato cudnost oděvu požaduje v chrámech v Římě, jsou snad ostatní chrámy po celém světě něčím méně, kde již mohou být ženy v tomto směru povolnější? A snad mají být ženy cudně oděné pouze v chrámech a ne také v běžném, každodenním životě?
Žel, současná ženská móda nemá už absolutně nic do činění s čistotou a ušlechtilostí oděvu pravé křesťanské ženy, jejíž vnější zjev musí být stejně čistý a ušlechtilý, jakož také její vnitřek.
Smyslnost, která vládne v módě, je svědectvím katastrofálního úpadku mravů. Je možné v tomto směru i nadále mlčet? Je možné tolerovat v chrámech, ale i v každodenním životě oblečení "křesťanských" žen, podobající se oblečení nevěstek?
Nedělní prodej
I když zpočátku byla v církvích snaha o jeho zákaz, tato snaha nebyla důsledná a dlouhodobá. Temno ale důsledné bylo, a proto si prosadilo své. Toto vítězství temného principu by však nemělo žádný praktický význam, pokud by si stovky "dobrých" křesťanů neudělali z pravidelných rodinných nedělních nákupů příjemné a účelné zpestření svátečního dne. Zmiňovaným "dobrým" křesťanům by proto mělo být trvale připomínáno, že svým stádovitým a bezmyšlenkovitým jednáním prostupují třetí přikázání. Čili znesvěcují den sváteční.
Bulvární tisk
Bulvární noviny a časopisy nepatří do rukou člověka, hlásícího se ke křesťanským hodnotám. Většinu jejich obsahu totiž tvoří pouze různé drby, pomluvy, nebo jiné nízkosti, jakož také otevřená, neskrývaná smyslnost. Kdo si tedy zmíněná periodika pravidelně kupuje, podporuje tím jejich vydávání, a to znamená, že má osobní a přímý podíl na šíření bahna, které prostřednictvím podobných "plátků" zaplavuje naši společnost.
No a přesně to samé platí také o sledování filmů a televizních programů, plných smyslnosti a násilí. Pokud by totiž o podobnou produkci nebyl zájem, nemohla by přece tak divoce bujet, jako je tomu dnes.
Pokud se ale vrátíme zpět k zmíněným tištěným bulvárním médiím a uvědomíme si, že patří k těm nejčtenějším, je to smutným svědectvím o reálných, vnitřních hodnotách lidí. A církve opět mlčí, takže zlo se bez odporu klidně šíří.
Nevezmeš jméno svého Páně nadarmo!
Zaposlouchejme se někdy do slovního projevu průměrného věřícího. Minimálně jednou za 20 minut poruší toto přikázání. V lhostejnosti, v bezmyšlenkovitosti, a nejednou také v hněvu se lidé snad i 100 krát za den proviní vůči druhému přikázání.
Takovýto stav je vysvědčením nesmírné povrchnosti takzvané věřící veřejnosti, ale žel, také duchovních správců, kteří by prostřednictvím vytrvalého a intenzivního úsilí byli schopni zjednat nápravu.
Věc je vskutku mnohem vážnější, než jsme vůbec ochotni připustit, protože uvažující člověk si musí položit otázku: Jaká bude asi míra dodržování celého Desatera, tvořícího základní pilíř křesťanství, kdy se už druhé přikázání tak rouhavě a každodenně porušuje?
Podobných bodů by se samozřejmě našlo ještě mnohem více. Byly zmíněny opravdu pouze některé, a ten, kdo se bděle rozhlédne kolem sebe, najde určitě i další.
Jak tedy vidět, formální hlášení se ke křesťanským hodnotám a pravidelná účast na pobožnostech neudělá z nikoho skutečného křesťana, pokud se tyto hodnoty on sám nesnaží uplatňovat ve svém každodenním životě.
Zmíněný, hluboce zakořeněný a obecně zažitý formalismus ve vztahu k vlastní víře nemůže tedy nikomu nijak duchovně prospět, ale právě naopak! Může mu pouze uškodit, protože podobné počínání se rovná snaze o oklamání Stvořitele. Na jedné straně totiž pravidelně posloucháme, jak máme správně žít podle jeho Vůle, zatímco na druhé straně, jakmile opustíme brány chrámu, žijeme úplně jinak. A sice, jenom podle naší vlastní vůle.
Pro všechny, podobným způsobem jednající lidi by však bylo mnohem lepší, kdyby o učení a požadavcích Ježíše Krista dosud nic nevěděli. Proč? Protože on sám jednou řekl: "Pro toho, kdo slyší mé Slovo, ale podle něj nekoná, by bylo mnohem lepší, kdyby ho vůbec neslyšel".
Nežít v souladu s Pravdou z důvodu neznalosti je totiž alespoň částečně ospravedlnitelné. Nežít podle Pravdy a přitom o ní vědět, je však neomluvitelné!
