Otázka čtenáře: „Proč se papeži říká svatý otec? Proč ne otec duchovní, nebo církevní, ale rovnou svatý? Vždyť během života nemůže být nikdo svatý, nebo ano?
Zatímco člověk žije, může se dopustit ještě různých činů a až po jeho smrti lze určit, zda ho prohlásit za svatého, nebo ne?“
Odpověď:
Vaše cítění v souvislosti s nevhodným používáním pojmu "svatý" je správné. Tento pojem totiž ve skutečnosti nepřísluší nikomu jinému, než samotnému Stvořiteli. Jen on je opravdu svatý v pravém slova smyslu. Používání zmíněného pojmu v jakékoli jiné souvislosti je proto neoprávněné a nesprávné.
Žel, takové něco je výsledkem obecného strhávání všech pojmů směrem dolů, protože lidé přestávají stále více vnímat jemnější, vyšší souvislosti bytí a stávají se stále více materialističtí, čili stále více orientovaní pouze na hmotné. No a toto jejich postupné zužování duševního obzoru potom způsobuje také postupné strhávání, křivení a materializaci pojmů, které byly původně určeny k vyjádření a uchopení reality, související s vyšším, duchovním rozměrem bytí.
Takto byl tedy dolů stržen také pojem "svatý", který ve skutečnosti vždy patřil a vždy bude patřit jedině Stvořiteli samotnému, a který lidé začali neoprávněně a doslova rouhavě používat v souvislosti se sebou samými. Pojem "svatý" otec je tedy v souvislosti s papežem velmi nešťastný, protože ve skutečnosti je jen jeden jediný Svatý Otec, který trůní vysoko nad naší zemí.
Lidé, kteří si zachovali určitou míru čistého cítění tyto skutečnosti podvědomě vnímají a při zneužívání, křivení a materializaci vysokého pojmu "svatý" se v nich ozývá tichý vnitřní nesouhlas, který je plně oprávněn.
Druhou otázkou, s tímto problémem bezprostředně související, je vyhlašování určitých lidí církví za "svatých". Jinými slovy za takových, kteří byli již během svého pozemského života Stvořiteli zvlášť milí a kteří se proto po své smrti, podle názoru církevních představitelů, zcela určitě dostali do ráje, kde mohou orodovat za ostatní lidi přímo u Nejvyššího.
Zaprvé, tyto lidi nelze v žádném případě nazvat "svatými". Proč, o tom byla řeč výše.
Zadruhé, něco podobného je domýšlivým osobováním si práva, které lidem vůbec nepatří. Neboť o tom, kdo vejde do ráje přece nemohou rozhodovat, a ani ve skutečnosti nerozhodují lidé. Rozhoduje o tom jedině Stvořitel, nebo lépe řečeno, jeho dokonalé Zákony, reprezentující jeho Vůli. Jedině neochvějné Zákony Boží tedy rozhodnou, zda někdo z lidí vstoupí do ráje, nebo ne.
Doslova absurdní, směšnou, ba až rouhavou je proto představa nějaké církevní komise, která má moc určovat, posuzovat a hlasovat o tom, zda je již někdo po své smrti v ráji, nebo ne. Takové něco je přece stavění se nad Vůli Páně! Malí pozemští lidé si ve svém velikášství a domýšlivosti dovolují určovat to, co přísluší pouze Stvořiteli, před jehož Vůlí jsou naopak povinni se sklonit a naučit se ji respektovat.
Musíme se tedy naučit Vůli Páně respektovat a ne jí něco diktovat. Neboť ti, kteří si takovéto věci ve své domýšlivosti dovolují, nikdy správně nepochopili podstatu slov: "Buď Vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi", i když tato slova každodenně mnohokrát odříkávají.
