Existence válek odhaluje pravou tvář naší civilizace!

   Lidstvo prošlo velmi dlouhým vývojem, ale zarážející je, že od samých počátků až do dnešních dnů ho neustále doprovází prokletí války.

   Pokud se totiž z tohoto úhlu pohledu podíváme na naši historii, samotná podstata fenoménu války, se kterým je lidstvo tak neoddělitelně spojeno, zůstává stále stejná. To, co se mění, jsou jen vnější možnosti a kulisy, odpovídající technické úrovni každé doby.

   Na úsvitu dějin se nepřátelé vzájemně zabíjeli kameny, nebo kamennými sekerami. Později luky, šípy a kopími. Potom meči a kušemi. No a v dnešní době automatickými zbraněmi, tanky, letadly, atomovými bombami a mnoha jinými moderními zbraněmi.

   Konečný výsledek je však vždy úplně stejný. Je jím vražda, rozvrat, bolest a utrpení. Jediné, co v tomto směru přinesla moderní doba, je dosud nepoznaná efektivita zabíjení. Dnes je možné zničit jedinou bombou celé město, nebo dokonce, při eventuálním nukleárním konfliktu světových mocností, i život na celé naší planetě.

   Za této situace neodbytně vyvstává zásadní otázka: v čem jsme vůbec jako lidé tak zásadním způsobem pokročili, když fenomén války, ze všemi jeho zvěrstvy zůstává stále plně aktivním? V čem jsme vlastně pokročili, když jsme se tohoto hrozného zla nedokázali zbavit během celého dlouhého období našeho vývoje? Jak je možné, že ani v moderní době, v 21. století, se na tom nic nezměnilo a na naší zemi existuje množství lokálních válečných konfliktů, ale zároveň také neustálá hrozba celosvětové jaderné katastrofy?

   O čem svědčí všechna tyto fakta v souvislosti s reálnou, vnitřní zralostí lidstva? Na jaké úrovni se to vlastně nacházíme? Není to všechno snad jen jasným důkazem toho, že skutečnou výšku rozvoje naší civilizace nelze měřit pouze čistě vnějším, materiálním pokrokem?

   Ne, materiální a technický pokrok není vůbec možné považovat za pokrok skutečný! Skutečný pokrok totiž představuje jen pozvolný nárůst pravých hodnot, protože jedině na pravé hodnoty bohatí lidé jsou schopni navždy odstranit fenomén válečného vraždění z hodnotového žebříčku naší civilizace.

   Kdybychom dospěli k této hranici a k tomuto bodu, jedině pak bychom mohli opravdu s hrdostí hovořit o úspěšném vývoji lidské civilizace.

   Pokud ale války a vraždění, s nimi spojený zbrojní průmysl a neustálý vývoj stále účinnějších zbraňových systémů stojí v dnešním světě v popředí zájmu nejvyspělejších států naší planety, svědčí to o tom, že skutečně, to jest vnitřně, neboli morálně, stojíme stále víceméně na úrovni pračlověka. Pračlověka, který zaznamenal jediný vývoj v tom směru, že kamennou sekeru zaměnil za balistické rakety s jadernými hlavicemi.

   Znamená to tedy, že hodnotově jsme uvízli kdesi v pravěku. Znamená to, že stále uznáváme téměř stejné hodnoty, a tyto nezměněné hodnoty neustále plodí nové války. V konečném důsledku to však znamená, že to musí být hodnoty ve svém jádru falešné, pokřivené a nedostatečné, protože neustále způsobují válečné šílenství.

   O jaké hodnoty to vlastně jde? Je už skutečně načase odhalit je, uvědomit si jejich nedostatečnost a konečně je změnit, protože tímto způsobem můžeme potom změnit celkový charakter naší civilizace.

   V pravěku šlo zaprvé o hodnotu přežití lidského jedince jako takového. Zadruhé o hodnotu přežití osob, s ním nejužším způsobem spojených, to znamená jeho rodiny. A zatřetí o hodnotu přežití jeho vlastního kmene.

   No a tato základní paradigma toho, co lidé vnímali jako dobro, přetrvávala celé věky. V moderní době se transformovala do podoby hodnoty především dobra osobního. Zadruhé do hodnoty dobra naší nejbližší, nebo vzdálenější rodiny. Zatřetí do dobra naší vlastní firmy, v níž pracujeme, nebo kterou vlastníme. No a začtvrté do hodnoty dobra našeho vlastního národa, co se v současnosti ještě rozšiřuje na hodnotu dobra určité vzájemné aliance národů, z nějakých důvodů držících spolu.

   Toto jsou ty nejzákladnější hodnoty, které naše civilizace má. Hodnoty, které se nezměnily od pravěku a jejichž omezené hranice vnímání toho, co je dobré, byly příčinou všeho válečného vraždění během dlouhé historie lidstva až do dnešních dnů.

   Ptáte se, co je na nich tak špatné? Odpověď je prostá: všechny výše uvedené příklady vnímání hodnoty toho, co je dobré, jsou totiž ve skutečnosti jen určitou formou egoismu. A proto jsou zlem! Egoismem a zlem, které nebylo schopno přerůst až k hranicím všeobecného a všelidského altruismu.

   Takovéto omezené vnímání dobra, bez přesahu až k nejvyšší hodnotě dobra celku totiž v lidech vždy postupně způsobovalo nárůst osobního, národního, nebo jiného egoismu. No a ten si ve svém vystupňování nakonec vždy začal dělat zálusk na něco, co patří jiným.

   Každé menší vnímání dobra, nepřesahující hranici všeobsáhlého dobra ke všem bližním je tedy v podstatě zlem, právě pro jeho nedostatečnost. Je skrytým egoismem, a ten postupně dosahuje svého kulminační bodu, až nakonec vyvrcholí v projevu maximálního egoismu člověka vůči člověku a národa vůči národu. A tím je právě válka.
 
   Přímo učebnicovým je příklad fašistického Německa. Fašisté živili v národě nacionální egoismus a nadřazenost, a z jejich hlediska byly ostatní národy vnímány jako méněcenné. Jako národy, které proto nemají právo na existenci a pouze zbytečně zabírají životní prostor.

   Němci šli do války kvůli svému vlastnímu dobru, domnívajíce se, že se stanou pány světa a všichni ostatní jim budou sloužit. V jejich postoji je až příliš jasně čitelný zásadní nedostatek přesahu vnímání dobra až k dobru obecnému. V jejich postoji je jasně čitelný omezený egoismus, ohraničený úzkoprsým vnímáním dobra pouze pro jejich vlastní národ. A právě toto egoistické a úzkoprsé pojetí dobra přineslo celému světu nesmírně zlo a neštěstí.

   V těchto skutečnostech spočívá klíč k pochopení příčin vzniku všech válek v historii naší civilizace. Války vždy vznikaly a vždy budou vznikat právě z úzkoprse omezeného vnímání dobra jen na dobro osobní, rodinné, nebo národní. Právě v této omezenosti duševního obzoru lidí, bez nezbytného přesahu až k všeobecnému altruismu, je skrytá odvěká příčina všech válek.

   A proto každého osobně, koho vnímání dobra se pohybuje pouze v těchto hranicích, lze považovat za zločinného strůjce válečného vraždění, protože svým vlastním dílem viny přispívá k postupnému bujení takovéhoto egoisticky přízemního dobra. A to vždy dosud v historii nakonec vyvrcholilo válkou.

   Strůjcem míru a porozumění mezi národy je jen ten, kdo ve svém vědomí dokázal vnitřně překlenout hranici osobního a národního dobra až k dobru všeobecnému a celosvětovému. K dobru a právu na dobro pro všechny jednotlivce a pro všechny národy světa bez rozdílu. Strůjcem míru a porozumění je jen ten, kdo se nijak nevymezuje způsobem "já a oni", nebo "my a oni", ale všechno a všechny vnímá pouze ve všeobsáhlosti pojmu "my".

   No a ty člověče, který čteš tyto řádky, nepřilívej svůj vlastní díl oleje do tohoto ohně egoismu úzkoprsého a omezeného vnímání dobra. Neživých toto zlo a nestávej se také ty spoluzodpovědným za války, které z toho nakonec vzejdou.

   Naopak! Postav se proti tomu tím, že tvé pojetí dobra dosáhne hranice dobra obecného. Postav se proti tomu tím, že se konečně naučíš milovat a mít v úctě každého ze svých bližních, ať už se nachází v jakémkoli národě, nebo byť na opačném konci světa. Neboť jedině tímto způsobem můžeš překonat odvěký, nízký egoismus, jako elementární příčinu všech válek, aby si nakonec mohl přispět svým vlastním dílem k vybudování civilizace trvalého míru. Ta totiž může vzniknout pouze na základech uctívání obecného, ničím neomezeného, altruistického dobra pro všechny jednotlivce a všechny národy bez rozdílu.

   PS. V současnosti například probíhá na Slovensku velká, celonárodní anketa o největšího Slováka. Její vítězem se má stát nejvýznamnější osobnost slovenského národa. Podobnou iniciativu jsem zachytil také v rámci pečovatelských služeb. Jejím cílem má být dosažení vyšší míry společenského ocenění této velmi těžké a záslužné činnosti.
 
   Já osobně však vnímám podobné ankety velmi skepticky. Jsou podle mě jen jasným potvrzením sklonu lidí upínat se na nízké, úzkoprsé a ohraničené vnímání světa. Je totiž nesmysl zvolit v nějakém celonárodním hlasování jedinou osobnost, jako toho největšího Slováka v dějinách. Je to absolutní nesmysl, protože tisíce nejrůznějších osobností, ale také obyčejných lidí, o kterých se vůbec neví, přispěly svým dílem k tomu, že slovenský národ se nakonec osamostatnil a dostal na tu pozici, na jaké stojí v současnosti.

   Ego člověka a omezenost nízko ohraničeným vnímáním dobra však lidem znemožňuje vnímat realitu v celé její rozsáhlé obsažnosti. Znemožňuje jim ocenit všechny významné, méně významné, ale také prosté osobnosti, které přispěly k duševnímu, duchovnímu a materiálnímu pozvednutí národa.

   Skutečná pravda je však jedině takovou širokospektrální, avšak chorobné ego a křečovitá omezenost nízkým pojetím dobra chtějí mermomocí vtěsnat všechnu tuto širokospektrálnost do rukou pár jednotlivců, nebo dokonce jednoho jediného člověka. To je však ve skutečnosti jen egoistický konstrukt a symbol omezenosti, odmítající vnímat realitu v její velikosti a stále projevující tendenci vtlačovat ji do jednotlivostí.

   A stejné je to také při všech ostatních anketách! Neexistují žádní jednotliví vítězové pečovatelské práce, slavnostně prohlášení na nějakém galavečeru. Existuje však tisíce vítězů pečovatelské práce, kteří se každodenně a bez zbytečného potlesku věnují bezmocným a potřebným.

   Neexistuje žádná nejkrásnější žena, nejkrásnější píseň, nejkrásnější obraz, nejlepší učitel a podobně. To vše je jen ubohým snižováním širokospektrálnosti a bohatosti skutečné reality. Tuto realitu se však snaží malost lidské duše vždy podvědomě snižovat, a tak přizpůsobovat sobě samé a své vlastní malosti. A dokonalou vnější manifestací toho, že je to opravdu tak, jsou všechny podobné ankety.