Co stojí na nesprávném základě padne!

  Když člověk někdy poslouchá český rozhlas, až žasne nad širokou škálou toho, co lidé dělají, o co se zajímají a co je baví.

   Existují desítky nejrůznějších aktivit, které se za jediný den objeví v různých rozhlasových reportážích. Desítky různých osobností z oblasti vědy, umění, politiky, zdravotnictví, sportu a jiných oblastí prezentují na rozhlasových vlnách své profesionální úspěchy i svůj osobní život. V rozhlase je zároveň cíleně vytvářena atmosféra pohody, úspěchu a snahy o úspěšné vyřešení všech, ještě existujících problémů.

   Co je však do očí bijící je skutečnost, že všechno toto se pohybuje pouze v určitém rozmezí, bez snahy dosáhnout až na dno - do hloubky. Až ke skutečné podstatě věci, nebo problému. V tomto směru jakoby stála jakási přesně stanovena, nepsaná hranice, která se nepřekračuje.

   A proto, i přes mnohé hodnotné a inspirující, zůstává vše určitým způsobem více, nebo méně povrchní, protože právě takto to vytváří dojem pohody a jisté míry bezkonfliktnosti, čímž se jednotlivé relace stávají poslouchatelné pro nejširší masy posluchačů. Cosi hlubší, jdoucí opravdu na doraz, by totiž na posluchače vyvíjelo příliš vysoký tlak a příliš vysoké duševní a osobnostní nároky, co by se nakonec negativně projevilo na číslech poslechovosti. A právě proto se v pozadí vší této rozsáhlé rozhlasové produkce přece jen skrývá plytkost a prázdnota. A to ve smyslu nedostatečnosti tahu směrem k nejhlubší podstatě věcí, problémů a celého života jako takového.

   No a tento stav má samozřejmě svou příčinu. Je jí skutečnost, že absolutně všechno ve světě lidském je postaveno pouze na racionálně materialistickém základě. Jenom na racionalisticky materialistické platformě. A podstatou této platformy je pouze čistě pozemský prospěch, čistě pozemský blahobyt, čistě pozemský úspěch a čistě pozemské zužitkování života. To je vše, co nabízí tato platforma. To je vše, co se vejde do jejího rámce. A její hranicemi jsou omezeny téměř všechny filozofické, umělecké, nebo dokonce duchovní snahy, protože se opírají jen o materiální zkušenost a její racionalistický výklad. Ano, také duchovní snahy jsou tím poznamenány, protože právě rozumová racionalita je způsobem, jakým jsou vnitřně uchopeny.

   Vše je tedy jenom jakože! Jenom odsud potud, bez skutečné hloubky! A hloubka tomu chybí proto, že to nestojí na pravé, to jest duchovní platformě. Na pravém, duchovním základě. A právě proto, že toto chybí, musí vše nevyhnutelně klouzat pouze po povrchu, bez pravé hodnotové hloubky a obsažnosti.

   Pokud si totiž vezmeme pojem duchovno a duchovní, tak dnes se to obecně omezuje pouze na nějaké vnitřní rozechvění třeba při návštěvě chrámu a podobně, avšak žel, bez výraznějšího dopadu na každodenní život. Duchovnu je v lidském nitru, nebo také navenek vyhrazen jenom velmi malý prostor, zatímco vše, co se dnes dělá, buduje, staví, projektuje, tvoří, ba dokonce, na co se myslí, vše toto je reálně postaveno pouze na racionálně materialistickém základě.

   To však, co nám nabízejí produkty takovéhoto racionalistického materialismu nás nemůže v žádném případě vnitřně naplnit. A proto člověk, jako bytost v jádru duchovní, zůstává v dnešní době vnitřně hladový, žíznivý a prázdný. A je tomu tak zcela logicky proto, že ve všem, co existuje, se to duchovní vůbec nevyskytuje.

   Pro lepší pochopení si uveďme jednoduchý příklad. Představme si velký listnatý strom, který má mohutný kmen a z tohoto kmene vyrůstá mnoho větví, rozrůstajících se až do těch nejdrobnějších větviček. Nicméně míza, síla a tím pádem život se dostávají ke všem těmto jednotlivým větvičkám jen přes mohutnost kmene, z něhož vyrůstají a od kterého jsou závislé.

   A přesně taková je také realita kolem nás. Kmen, přes který proudí míza, síla a život je duchovní podstata bytí. Jedině ona vyživuje veškerou vnější, fyzickou a materiální mnohočetnost jevů a dějů, které známe. A proto je pochopitelné a logické, že všechno to vnější a viditelné by se mělo aktivně opírat o tento vlastní duchovní základ. Z něj by mělo čerpat a na něm budovat. Proto by měl každý člověk, jako drobná větvička tvořit, stavět, budovat, pracovat, ba dokonce myslet jedině na duchovním základě.

   Budovat a myslet na duchovním základě znamená dělat vše, co v životě děláme, pouze ve vztahu k naplnění skutečného, duchovního smyslu bytí. To znamená, že člověk by měl dělat všechno jen s ohledem na věčnost a ve vztahu k věčnosti, ze které přišel a do které se má vrátit. Toto by se mělo stát rozhodující a toto by se mělo stát kritériem všech věcí. Na takovémto základě a tímto způsobem by mělo být na zemi lidmi vytvářeno vše, co vzniká. Mělo by to být duchovně hodnotné, čili proniknuté a prostoupené duchovními hodnotami, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, ušlechtilost a podobně. Toto je základ, na kterém má stát lidská civilizace a toto je duchovní platforma, z níž má vše vznikat.

   Pokud se tedy opět vrátíme k českému rozhlasu, ne že by bylo špatné vědět, jak se například peče dobrý koláč. Ne že by bylo špatné vědět, jak ošetřit ovocné stromky. Ne že by bylo špatné vědět, jaká bude premiéra v národním divadle. Ne že by bylo špatné vědět stovky jiných zajímavých a užitečných věcí tak, jak se o nich hovoří v  českém rozhlase, ale žel, je maximálně špatné, pokud se tyto podružné věci a vědomost o nich stávají prioritou, zatímco lidé beznadějně tápou ve skutečných prioritách vlastního bytí. Vždyť přece většina z nich nemá vůbec zodpovězeny takové zásadní otázky, jaký je vlastně pravý smysl jejich života? Na co žijí na zemi? Co bude po smrti? Zda existuje Stvořitel? A jak správně a hodnotně žít?

   Lidé tedy nestavějí své životní priority na vlastním duchovním zušlechtění, na rozvíjení duchovního poznání a na dosahování lidské duchovní velikosti tak, jak by to mělo po správnosti být. Jejich prioritou je dosahování velikosti a úspěchů jedině v široké oblasti různých druhů materiálního dobra v podobě pozemského úspěchu, peněz, majetků, slávy, moci, kariéry, osobního renomé, osobního prospěchu a podobně.

   Ale všechno toto, i když se to na první pohled nezdá, je ve své omezenosti, stojící na materialisticko rozumovém základě, cestou k nízkému a špatnému. Cestou k ekologickému kolapsu naší planety, cestou k válkám a teroru, cestou neustále se zvyšujícího rozdílu mezi bohatými a chudými, cestou k nárůstu nenávisti a extremismu, cestou k bujení lidského egoismu, cestou k permanentně se opakujícím krizím a cestou k mnoha jiným smutným a tragickým věcem.

   Nicméně paradoxně, jakékoli zlepšení této situace se hledá vždy jen na materialisticky racionálním základě, čili způsobem, který má tento skutkový stav na svědomí a který ho sám způsobil.

   Řešení a vyřešení všech zmíněných problémů však spočívá jedině v přesunu celého lidského bytí na duchovní základ. To znamená, že prioritou našeho osobního života i života celé společnosti se má stát duchovní zušlechtění. Má to být hodnotový přerod směrem k hodnotám cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a morálky, které se mají stát jednotlivci i celou společností ceněny více, než všechno ostatní. Prioritou se má stát rozvoj duchovního poznání, které nám dá jasné a pravdivé odpovědi na to, co je skutečným smyslem našeho bytí, co se se námi stane po smrti, kdo je Stvořitel, jak se projevuje jeho jsoucnost ve stvoření a co tato skutečnost se všemi jejími důsledky znamená pro člověka jednotlivce i pro celé lidstvo.

   Toto je duchovní základ, na kterém máme stát a od něhož se má odvíjet všechno ostatní. Pak bude totiž to všechno ostatní poznamenáno pravým poznáním a bude se to rozvíjet na základě pravého poznání. Jedině pak budou všechny věci na našem světě pravé, to jest takové, jaké být mají a jaké vždy být měly. Čili stojící na pravém základě a vyrůstající z pravých základů. Jedině toto má budoucnost a jedině toto má šanci trvale se rozvíjet.

   Pokud ale tento posun neprovedeme a jako jednotlivci i celá společnost budeme nadále setrvávat na nesprávném a nedostatečném, materialisticko racionálním základě, budeme muset na vlastní kůži velmi bolestně prožít, kam nás to nakonec všechny přivede. A možná ten čas není už ani tak daleko!