Co je lepší? Církevní stát, nebo demokracie současného typu?

   Téměř všechna velká světová náboženství čerpala ve svých začátcích přímo z Pravdy a jejich úkolem bylo tuto Pravdu chránit, rozvíjet a vnášet do povědomí, jakož také do reálného života celé společnosti.

   Žel, to původně zdravé a správně vždy postupem času přerostlo lidskými názory, lidským chtěním a lidskými hmotnými potřebami až natolik, že pod těmito nánosy byla nakonec zcela udušená a zasypána Pravda, které měla všechna náboženství původně sloužit.

  Ano, také duchovní marasmus, který dnes prožíváme je žel, ve velké míře pouze neblahým důsledkem nezvládnutí základní úlohy církví, které selhaly ve svém poslání. Církví, které měly nejednou v minulých dobách přímý a zcela reálný vliv na chod celé společnosti, avšak nikdy ho nevyužily správně. Nikdy se jim nepodařilo prosadit do celospolečenského povědomí jeden z nejzákladnějších principů všech náboženství, kterým je láska k bližnímu, jako k sobě samému.

   Nedošlo k tomu proto, že o něco podobného církvi nikdy vážně neusilovaly. Staly se z nich totiž pouze čistě pozemské organizace, snažící se jen o expanzi vlastní moci, vlivu a hmotného prospěchu. To původně duchovní bylo nakonec překrouceno v pravý opak, a dokonce zneužito jako nástroj k udržení širokých mas v nevědomosti. V nevědomosti o svém právu na lidsky důstojný život a v poslušnosti ne Stvořiteli a jeho Zákonům, ale institucím církví.

   Přesně takovou byla před 2000 lety také židovská církev, jejíž představitelé, v strachu před ztrátou moci a vlivu, zavraždili Mesiáše, přinášejícího lidstvu onu původní, čistou, nezkalenou, ale už dávno zapomenutou Pravdu. Pravdu, která byla samozřejmě jiná, než jejich lidskými představami protkané učení.

   Čistě poznání o Zákonech Páně však i přes odpor tehdejší církve na zemi přece jen zazářilo, avšak během staletí ho lidé opět strhli dolů a zakalili až k nepoznání. Všem hledajícím Pravdu musí být proto zvlášť zdůrazněno: Učení církví a Pravda jsou dvě naprosto rozdílné věci!

   No a tomu, že církve už dávno správně nestojí v Zákonech Páně, tomu odpovídá také všechno to nesprávné a špatné, co provedly během své dlouhé historie, a co mnohdy doslova pobuřuje lidi, kteří si zachovali jasnou mysl, čisté srdce a elementární smysl pro spravedlnost.

   Jedním z neblahých důsledků tohoto všeho je, že mnoho současníků se právě z výše zmíněných důvodů stalo ateisty, kteří zanevřeli téměř na vše, co i jen trochu zavání duchovním.

   Jejich odpor může být v nich hluboce zakořeněn také na základě osobních, negativních prožití, které zakusili ve svých minulých životech. Právě tehdy mohli být totiž tito samostatně uvažující lidé, pro nesouhlas s tehdejšími církevními praktikami, nejednou osobně pronásledování. Mohlo jim být způsobováno utrpení, ba dokonce mohli přijít o život. Takové něco se zapíše do duše člověka tak hluboko, že při dalším pozemském vtělení si sebou přináší silný vnitřní odpor vůči všemu, co nějak souvisí s církvemi a duchovním.

   Je však smutné a nesprávné, že tito lidé spolu s církví zanevřeli i na duchovno jako takové, neboť i přes jejich špatné osobní zkušenosti, ať už současné nebo minulé, má život na zemi a ve stvoření duchovní rozměr.

   Celé stvoření funguje na základě určitých Zákonitostí, o kterých poznání a aplikování do každodenního života se snažili všichni velcí duchovní učitelé, a nakonec také Syn Boží. Ze Světla byla vždy v logické věcnosti přinášena pouze znalost o zmíněných Zákonitostech, které musí lidé znát a naučit se je respektovat, protože pouze tudy vede cesta k plnosti a štěstí života na zemi, i mimo ni.

   Avšak po odchodu každého z těchto velkých duchovních učitelů byl z jejich osoby vytvořen kult a z jejich učení náboženství, ve kterém nakonec, pod nánosy lidských názorů celkem zaniklo původní vědění. A během své dlouhé historie byla tato náboženství se svými nesprávnými postoji tak velmi zneužita, že pokud dnes, v době relativní svobody názorů začneme některým lidem hovořit o duchovním rozměru bytí, o nutnosti určitého duchovního poznání a o znalosti Zákonů Páně, které by měl pro svůj vlastní užitek znát a respektovat každý z nás, za všem tímto je okamžitě viděna církev a její snaha o získání moci, vlivu, nebo dokonce snaha o zřízení církevního státu.

   Ano, onen panický strach, který se při vyslovení pojmu "církevní stát" zmocňuje všech ateistů, je do určité míry plně oprávněn, protože pramení z mnoha negativních historických, a jak již bylo zmíněno, snad i osobních zkušeností, kdy se církev k této moci blížila, nebo ji už také reálně vlastnila, ale žel, nikdy ji správně nevyužila. Panování církví totiž doprovázelo stejné množství křivd, nepravosti, bídy a nespravedlnosti, jako vládnutí kteréhokoli jiného krále, monarchy, nebo panovníka. Ve všech církvích to byli vždy jen jednotlivci, kteří se v běžném životě opravdu upřímně snažili o uplatňování zásad vlastního vyznání.

   Ale každý stát, který chce reálně fungovat, se musí přece jen řídit nějakými pravidly a zákony. Zákonodárství současných států funguje na racionálně materialistickém základě, bez respektování duchovního rozměru bytí. Tento systém je ale v zásadě nesprávný a s nezvratnou určitostí spěje k jistému zhroucení.

  Avšak jak nám historie ukazuje, stejně nesprávnými byly všechny pokusy o nastolení takzvaných církevních států, které žel, žádným výrazným způsobem nevybočovaly z běžného standardu vládnutí, a v nichž nikdy nepřišla k životu realizace základních principů té které církve v celospolečenském měřítku.

   Ideální stát, který je státem blízké budoucnosti, nebude stát na slepém, bezduchém a tupém materialismu, jak je tomu dnes, ani na pravidlech nějaké z mnohočetných církví, ve kterých to lidsky - církevní zcela potlačilo původní znalost Zákonů stvoření.

   Ideální stát má být a musí být postaven pouze na čisté a věcné znalosti na Zákonů Páně! Rozumoví lidé dneška netuší, co to znamená!

   Lidé dneška jsou totiž pyšní na výdobytky současné společnosti, považujíce je za vrchol všeho, co tato civilizace dosud dosáhla. To vše však bylo vybudováno pouze za pomoci omezeného lidského rozumu a zákonů na něm postavených. Ano, vskutku, takzvaný racionální materialismus dosahuje v dnešní době svého vrcholu, za kterým však právě pro jeho rozumovou omezenost nemůže následovat nic jiného, než střemhlavý pád dolů.

   Při pozornějším pohledu kolem sebe může přece každý zcela jasně vidět tisíce příznaků poslední agónie tohoto mravně zkaženého, bezohlednou chamtivostí prolezlého a lidsky zcela zvrhlého systému.
 
   Jedině Zákony Páně - dokonalými Zákony stvoření se musí řídit lidská společnost, pokud se má stát společností dokonalou a ideální.

   V první řadě však je třeba znát tyto Zákony v jejich logice a přísné věcnosti, přesně tak, jak ve stvoření fungují, a to vše bez vázanosti na nějakou církev, duchovní proud, nebo směr. Logická jasnost a věcná znalost těchto Zákonů musí být pak aplikována do pozemského zákonodárství toho kterého státu. Konkrétně do hospodářské a ekonomické oblasti, do pracovně právních a společenských vztahů, do výchovy dětí, do kulturních a oddychových aktivit, a tak dále.

   Dnes ještě máme svobodný výběr mezi dvěma alternativami: Tou první je poznání a přiznání si neudržitelnosti současného systému věcí, jeho zavržení a dobrovolné vykročení na správnou cestu, spočívající v poznání a podřízení se Zákonům Páně.

   Pokud ale selže tato možnost dobrovolné změny, přijde na řadu ta druhá, která nám přinese globální zhroucení na nesprávných základech vybudované společnosti. Pak pochopí mnozí, i ti, co se nyní ještě usmívají, že touto cestou se už dál jít nedá.

   No a po bolestném pádu nesprávného, bude i tak následovat nezbytné podřízení se tomu, co ještě dnes můžeme udělat dobrovolně - bude následovat podřízení se Zákonům Páně!

   Ve skutečnosti má tedy lidstvo pouze jednu jedinou možnost, ke které vedou dvě cesty: Dobrovolná, čili více méně bezbolestná. A nedobrovolná, plná zbytečné bolesti, utrpení a nevídaného strádání. Kterou z nich si vybereme?