O prvotnosti lidské citové schopnosti svědčí fakt, že dříve, než se v nás zformuje nějaká konkrétní a intenzivní myšlenka, vždy jí předchází právě cit. Vezměme si například lásku na první pohled.
Jde o okamžitý, mocný citový impuls, který vznikne ve chvíli, kdy uvidíme dotyčnou osobu. Teprve později se toto mocné prvotní cítění začne postupně formovat v konkrétní myšlenky, zabývající se objektem naší lásky. A podobným způsobem to probíhá také ve všech ostatních, každodenních situacích, které nám život přináší, a které se nás něčím osobně bezprostředně dotýkají.
Cítění je tedy jakýmsi centrem lidské osobnosti a povinností každého člověka je dbát o jeho čistotu a ušlechtilost. Pokud je totiž cítění čisté, čistými budou i naše myšlenky, slova a činy, protože toto všechno pramení v nevyhnutelné prvotnosti cítění.
Pokud ale naopak nebudeme dbát o čistotu vlastního, osobního citového prožívání, a necháme si ho znečistit různými negativními city, jako například závistí, nepřejícností, smyslností a mnoha jinými, pak nelze vůbec očekávat, že naše myšlenky, slova a činy budou jiné.
Nečistotu a zlo, které v sobě skrýváme v podobě vlastního, nečistého citového života, budeme pak totiž nevyhnutelně šířit dál do svého užšího, nebo širšího okolí. V nevědomosti a neznalosti jedná tímto způsobem většina současných lidí, což má samozřejmě velmi negativní vliv také v celospolečenském měřítku. Hluboký propad všech vyšších hodnot, špatná situace v kvalitě mezilidských vztahů i v oblasti morálky je způsobena právě tímto zásadním činitelem, a sice, nečistým citovým životem lidí.
Pokud tedy chceme ze současného, všeobecného hodnotového marasmu pozvednout nejen sebe samých, ale i celou společnost, měli bychom mnohem více dbát na čistotu, kvalitu a ušlechtilost našeho vnitřního, citového života. Zcela určitě by to přineslo velký prospěch nejen nám osobně, ale výrazně by se tím zlepšilo také dnešní, hodnotově nepříznivé a neradostné celospolečenské klima.
Těch pozitiv, které by to přineslo je však mnohem více, protože úsilí o ušlechtilost cítění má ještě také jiný, duchovní, do nitra naší bytosti směřující rozměr.
Bdělostí nad čistotou cítění můžeme totiž časem vnitřně zjasnět natolik, že začneme stále více a více vyciťovat našeho ducha, který je pravým a nejhlubším jádrem každé lidské osobnosti. Náš duch je to věčné a nezničitelné v nás! Jeho původ a domov je ve věčné duchovní říši, s níž má trvalé spojení. No a duchovní říše se nachází v blízkosti Nejvyššího, a je tedy ve spojení se Stvořitelem.
Člověk, který se poctivě snaží o udržování čistoty cítění může postupně, prostřednictvím stále čistšího vyciťování hlasu svého ducha najít určité spojení s Nejvyšším a jeho Vůlí. A tato Vůle Páně, ve své všemoudrosti, ukazuje každému z nás v každé životní situaci cestu, kterou máme kráčet. Cestu, která je naší osobní cestou ke štěstí, radosti a míru.
Pokud se tedy člověk dokáže vnitřně pročistit natolik, že je schopen vyciťovat Vůli Nejvyššího, když ji začne zohledňovat ve svém životě a bude kráčet cestami, které mu ukazuje, jeho život se stane jedním velkým, radostným putováním vstříc Světlu a věčnému, nekonečnému štěstí.
Vážná snaha o dodržování čistoty cítění má tedy všestranně blahodárné účinky. A to jednak směrem ven, k zušlechtění naší osobnosti i ke zlepšení hmotných poměrů na zemi, a jednak směrem dovnitř, k nalezení a probuzení schopnosti vyciťování Nejvyššího a jeho Vůle.
A pokud tuto zásadu čistoty osobního citového života bude dodržovat třeba byť zarytý ateista, pokud v tom bude opravdu důsledný, časem a úplně nenásilným způsobem najde konečně, jako to nejvyšší vyjádření vší Čistoty a Ušlechtilosti Stvořitele také on, protože na základě fungování zákona stejnorodosti to jinak ani není možné.
