Čím si židé zasloužili svou výlučnost, kterou však ztratili?

   Židovský národ se stal v dávných dobách národem povolaným. Povolaným ze všech národů světa. Stal se duchovně povolaným. Ale žel, nakonec nesplnil to, k čemu bylo povolán.

   Stalo se tak přesně ve smyslu slov: je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Vyvolení jsou totiž ti, kteří dokázali i skutečně reálně naplnit své povolání k něčemu velkému. To ale židé nedokázali.

   Pojďme však pěkně po pořádku a ukažme si, proč měl židovský národ v minulosti takové výsadní postavení. Jeho výjimečnost spočívala v napojení směrem nahoru. Nebo ještě výstižněji vyjádřeno, ve výši napojení směrem nahoru.

   Nad našim hmotným a fyzickým světem se totiž nachází několik jemnějších úrovní, nebo světů. Bezprostředně nad nejhrubší hmotností, v níž v současnosti žijeme, existuje druhý svět. Jde o úroveň hmoty jemnější, než je ta naše fyzická. Tam odcházejí duše lidí po smrti, čili po odložení fyzického těla.

   Smrtí se naše duše svléká z těla jako ze šatů a nahá, obnažená, to jest taková, jaká ve skutečnosti je, odchází na druhý svět do jemnohmotné úrovně, kde je zařazena přesně podle své hodnoty. Kvalitní, čili pozitivní, ctnostné a ušlechtilé lidské duše jsou zařazeny do vysokých jemnohmotných úrovní a nekvalitní, čili negativní, nectnosti a neušlechtilé lidské duše jsou zařazeny do nízkých jemnohmotných úrovní. Tyto úrovně pojmenovala souhrnně všechna náboženství velmi výstižnými a jednoduchými pojmy: nebe a peklo.

   Nad druhým světem, čili nad úrovní jemnohmonosti, se však nachází další, ještě jemnější úroveň. Jde o úroveň království nebeského. Tato úroveň má mnoho pojmenování, jako třeba říše Ducha, indické Védy ji nazývají úrovní poznání a Buddha ji nazval nirvánou. Nazývá se také věčností, říší Světla a podobně. Do ní odcházejí maximálně zdokonalené lidské duše, které dozrály ke své dokonalosti ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, aby potom, po opuštění hmotnosti, dále pokračovaly ve věčném, radostném a tvůrčím bytí.

   Dosažení této mety je skutečným smyslem života každého z nás. Je tím jediným na čem opravdu záleží. Každý jiný, lidmi vymyšlený "smysl života" je jen jejich vlastní představou, za kterou se ženou, a kvůli které ztrácejí drahocenný čas, určený k dosažení a naplnění skutečného smyslu našeho bytí, spočívajícím v dosažení věčného království nebeského.

   Ale to stále ještě není všechno, protože nad úrovní království nebeského se nachází ještě jemnější úroveň. Je to božská říše. Jde o nesmírně rozlehlou a vznešenou úroveň, do které však již nemá přístup žádná lidská osobnost, protože člověk je bytost duchovní, a jeho místo je vymezeno pouze v hranicích duchovní říše. No a nad božskou říší se nachází Stvořitel samotný.

   Takto to vypadá z pohledu ze země směrem nahoru. Nad pozemskou úrovní máme tedy úroveň jemné hmotnosti s peklem a nebem, nad ní úroveň věčného království nebeského, nad ní božskou říši a nad ní Stvořitele. Toto vše se nachází nad námi, obrazně vyjádřeno, nad našimi hlavami. My jsme nyní na zemi jako na dně oceánu, ale když naše duše odloží fyzické tělo a začne stoupat nahoru, pochopí, pozná a uvědomí si existenci všech těchto úrovní.

   Avšak pouze tehdy, když je ctnostná a může opravdu stoupat, protože když není ctnostná, zůstane uvězněna a nevědomá v nízkých úrovních jemné hmotnosti.

   Všechno toto je nutné znát, abychom pochopili, v čem spočívala výjimečnost židovského národa. A ona spočívala, jak již bylo v úvodu naznačeno, ve výši napojení směrem nahoru.

   Indické védy a buddhismus měli napojení do úrovně Světla poznání, do nirvány, jak to oni nazývají, čili do úrovně věčné říše Ducha a do království nebeského. Je to úroveň vznešená a vysoká, představující vrchol všeho, co může člověk při svém maximálním duchovním zdokonalení dosáhnout. Pokud se člověk dokáže skrze svůj ctnostný pozemský život vnitřně spojit s touto úrovní a s bytostmi tam žijícími, může odtud čerpat vše, co duchovně potřebuje, aby správným způsobem stoupal ve svém vývoji nahoru, a po odložení svého fyzického těla mohl vstoupit do této úrovně. To je případ Buddhy a mnoha jiných indických védských mistrů, jogínů, nebo takzvaných "světců". Jejich učení bylo čerpáno z věčné říše Ducha a pozemským lidem ukazovalo cestu, jak se do této říše dostat. V tomto se skrývá velikost a vznešenost indické duchovnosti.

   Výjimečnost židovského národa však spočívala v jeho mnohem vyšším napojení. V napojení přímo na Stvořitele a Tvůrce všeho. V napojení na Hospodina, vládce všech světů. Spočívala v pochopení, že jedině On je tím Nejvyšším, co vůbec existuje. A přestože v té době, nebo už dávno před tím existovala v Indii propracovaná filozofie Véd, vnitřní zrání židovského národa dokázalo najít napojení až k samotnému Stvořiteli.

   Je však třeba říci, že mnohé národy světa měly tušení o existenci jediného Stvořitele, a jejich tušení bylo více či méně jasné, avšak v té době dokázal jedině židovský národ vstoupit do přímého vnitřního kontaktu s Nejvyšším.

   Kontakt se Stvořitelem a vztah k němu! To bylo v těch časech na zemi něco nevídané! A právě proto se stal židovský národ povolaným ze všech národů.

   Když se Ježíše ptali, co je pro život člověka na zemi nejdůležitější, mluvil o dvou věcech. Na prvním místě zmínil lásku ke Stvořiteli a na druhém místě lásku k bližnímu. Mluvil o tom, že se máme naučit milovat svého Stvořitele celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Mluvil o něm jako o našem velkém společném Otci nebeském, ke kterému máme s důvěrou vnitřně vzhlížet. Všechno toto hovoří o budování úzkého vztahu duše člověka k jedinému Stvořiteli, přebývajícímu vysoko nad všemi světy a úrovněmi. O budování lásky k Němu. Takové něco nenajdete ve východních náboženstvích, zatímco budování vztahu k Hospodinu a hledání lásky k Němu je podstatou Starého i Nového Zákona.

   No a právě pro tuto svojí výšku napojení směrem nahoru byly židé povoláni k velkým věcem. Byli povoláni k duchovnímu vedení civilizace. Svou velkou roli však mohli naplnit jedině prostřednictvím skromnosti a pokory, nikoli prostřednictvím ješitnosti, domýšlivosti a samolibosti, které jsou tak velmi rozšířeny mezi všemi lidmi naší planety.

   Jejich ješitnost jim znemožnila poznat Mesiáše, a jejich domýšlivost a samolibost ho dohnala k smrti na kříži. Židovský národ tragicky selhal, protože právě pod vedením Ježíše Krista a jeho Slova se měl stát národem, který se z národa povolaného stane národem vyvoleným. Který svým životem podle učení Ježíše Krista ukáže všem národům světa vzor toho, jak mají žít lidé správně na zemi.

   V tomto všem židovský národ zklamal, ovšem paradoxně, přesto se domnívá, že jeho výlučnost stále trvá. Pyšně lpí na své výlučnosti a na své dávné povolanosti, která je však již absolutně neaktuální.

   Smutným svědectvím jeho omylu, spočívajícím v záměně duchovního vůdcovství civilizace za vůdcovství materiální jsou "Protokoly sionských mudrců". V nich se dopodrobna píše, jak dosáhnout reálné nadvlády židovstva nad světem. A i když mnozí tvrdí, že "Protokoly sionských mudrců" jsou podvrh, zarážející je, že mnohé z toho o čem se v nich píše, se také reálně uskutečňuje.

   I proto nejsou židé v oblibě! Své obrovské duchovní, mentální, organizační, podnikatelské a jiné schopnosti totiž nevyužili k šíření vlády Světla, ale naopak zneužili je, aby se oni sami stali vládci. Proto židé dávno ztratili své povolání k velkým duchovním činům, a toto povolání přešlo na jiný národ, který to také neunesl a selhal.

   Šlo o národ, který místo duchovní světovlády usiloval o světovládu mocenskou, a uvrhl celý svět o neštěstí. I v tomto národě bylo totiž živé tušení o jeho výjimečnosti, ale jeho výjimečnost nebyla zrealizována správným, čili duchovním způsobem, ale nesprávným snažením o ovládnutí a podmanění si celého světa. Ale to je už úplně jiné téma.