Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě prozkoumat učení vlastního vyznání, a také odvahu konfrontovat ho s naukami jiných náboženství.
Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec potřebné bát žádné konfrontace. Naopak! Podobnou konfrontací se může naše přesvědčení pouze utvrdit a naše víra pouze posílit.
Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsme považovali za absolutní Pravdu, je nutné si pak odvážně přiznat, že naše domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je potřebné teprve najít.
Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zemi. Žel, časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalováno různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí to lidské téměř zcela potlačilo ono původně zdravé a správné.
Něco podobného se již jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.
Když totiž o několik staletí přišel na Zemi Syn Boží, to původní zdravé a správné bylo natolik překryto lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.
No a žel, přesně totéž udělali lidé také s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, která jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledné rozlišování je velmi nutné obzvláště proto, že žel, to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později také Ježíšem.
Nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, ukažme si konkrétní příklad:
Druhé přikázání, říká: Nevezmeš jméno svého Páně nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takovéto vroucné citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k trůnu Nejvyššího.
Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i jeho Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Páně není člověku prostě možné vložit do každého z nich požadovanou vřelost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.
Podobný druh modlitby, bez citového zaujetí, se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: „Když se modlíte, nemluvte naprázdno jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nenapodobujte je!“
Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím, a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však žel, není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských církví.
