Zaměstnání chci , práci ne, a další postřehy z české reality

Zaměstnání ano, práci nechci, poslanecké Bratrstvo kočičí pracky a další události kolem nás brány někdy nabroušeně, jindy s humorem. A jedna pochvala na závěr.

**************

O tom, jak to s chutí pracovat u mnoha lidí skutečně je, výstižně hovoří slova šéfa ostravského holdingu Vítkovice Jana Světlíka. Loni tato firma nabrala tisíc nových zaměstnanců. Po roce jich zbylo padesát. Světlík to lapidárně komentuje: „Chtějí mít zaměstnání, ale nechtějí práci." K tomu lze dodat jen okřídlené heslo: Já se práce nebojím, já si klidně vedle ní i lehnu.

**************

 Škoda že až poté, co poslanecká sněmovna odmítla vydat k trestnímu stíhání poslankyni Zuzanu Kailovou (šlo o předražený projekt Vítání občánků v Ústí nad Labem), spatřil světlo světa policejní materiál, který měli poslanci k dispozici. Podle policie byl tento projekt předražen až desetkrát. A další zajímavosti: jak se tendr vypsal, poté zrušil, když se přihlásila konkurence s nižší cenou, a pak znovu vypsal, když bylo jasné, že se přihlásí pouze ta jediná správná firma. Prostě máme lidi a nadlidi. A poslanci tvářící se jako Rychlé šípy spíše v reálu připomínají Bratrstvo kočičí pracky. Nebo že by paní poslynkyně tak dojemně zapůsobila na své mužské kolegy?

 **************

Čas od času vyplyne z našich temných tůní na povrch nějaká skutečnost, nad níž zůstává rozum stát. Jako třeba tato. Když nějaké ministerstvo nebo jiný státní orgán chce vypsat veřejnou soutěž, najme si na to odbornou firmu. Jistě, práci by měli dělat odborníci. Logika věci však dostává na zadní část těla v případě, když nějaký kontrolor, třeba antimonopolní úřad, napaří pokutu za chybu v zadání soutěže. Kdo ji zaplatí? Podle českých zvyklostí ten, kdo soutěž vypsal. Ten, kdo konkrétní zmetek připravil, shrábne odměnu a je z obliga. Prostě, typická ptákovina Made in Czech republic.

 **************

 Pan Vladimír Prokop musí být nadmíru činorodý muž. Posuďte sami: ve dvaačtyřiceti letech dokázal vyfasovat už deset pobytů v příjemném prostředí nápravného zařízení, naposledy z něj (jistě nevděčně) utéci, obrat církevní sdružení o deset milionů, pod falešným jménem se přihlásit na konkurs v jednom muzeu, vyhrát jej a protože zřejmě zná jen to jedno osmimístné číslo, tak ono muzeum obrat taktéž o deset milionů. Opravdu činorodý muž netušených schopností. Nejeden firemní šéf si jistě povzdechne – takového pracanta získat pro sebe a nasadit ho ke konkurenci, aby rozvrátil její účty. Škoda, že je to jenom sen.

 **************

A ač to nebývá zvykem, jedna pochvala na závěr. Česká pošta uvažuje, že mohla být od roku 2017 bankou. I když se leckomu nad tím objeví v obličeji škleb, říkám: a proč ne? Stejně tyto služby zajišťuje, jen ty zisky jako smetanu sbírá někdo jiný. V tomto případě ČSOB. Takže zní logicky, že by Poštovní spořitelna měla patřit poště. Jistě prospěšnější než prodej plyšáků. Palec nahoru.