Jeden český politolog uvedl v ČT, že stát tady není od toho, aby rozhodoval o důchodech, sociálních službách nebo zaměstanosti.Je tady proto, aby vymáhal dodržování platného práva a efektivně jednal při porušování zákonů.
V Pákistánu byla zatčena česká občanka, která porušila zákony země, do které přijela jako turistka. Státní aparát České republiky bude, jako v mnoha jiných případech, řešit následek, jehož příčina je na našem území. Tou příčinou je neschopnost státu dbát na dodržování zákonů a jiných právních předpisů všemi občany na celém území státu. Je to benevolence státního aparátu k těm, kdo zákony a předpisy porušují. Je to neodůvodněná tolerance příslušných orgánů státu k případům zneužívání práv a porušování povinností.
Čeští občané se na území jiných států dostávají do konfliktů s předpisy mnohdy jen proto, že se v cizině chovají jako doma. Jenže za našimi hranicemi bývá obvyklé, že zákony se dodržují, a to i proto, že za jejich porušení následuje okamžitá sankce. Ta bývá tak citelná, aby odradila od recidivy a také odradila ostatní od obdobného jednání.
Kolik našich občanů už doplatilo na stejné chování doma a v zahraničí. Někdy i fatálně. V nedávné době zaplatil svým životem český občan neuposlechnutí místních autorit, že sjezdovka, kam chtěl jít lyžovat, je z bezpečnostních důvodů uzavřena.
Kolik našich občanů se kvůli porušování třeba dopravních předpisů v cizině dostalo do těžkých ekonomických potíží. Jen proto, že stejně jako doma si namlouvali, že bílá čára není zeď, že červená je zralá zelená a že značkou deklarovaná nejvyšší povolená rychlost je údaj pro zbabělce.
Jenže platí to i obráceně. To co by si občané států s dlouhou demokratickou tradicí, kde jsou zákony brány opravdu vážně, doma nedovolili, to si klidně dovolí u nás, protože si ověřili, že to projde. Dokonce i občané států, kde se na zákony moc nedbá, se u nás cítí ještě svobodněji než doma. Není tím myšlena svoboda osobní, ale svoboda dělat si co chci, bez ohledu na pravidla chování.
Stíhání členů samosprávných orgánů za nakládání s finančními prostředky je asi také potřeba. Není to ale příliš efektivní vynakládání sil a prostředků státu na potírání kriminality, protože na rozdíl od policistů a státních zástupců, to soudy většinou vidí nikoliv jako kriminální jednání, ale jako plnění ústavou zaručeného práva na samosprávu obcí a krajů. Státní zastupitelství by měla odpovědněji vyhodnocovat předkládané kauzy a směrovat práci policii tam, kde to opravdu je potřeba pro vytváření sociálně zdravého prostředí. Aby si každý uvědomill, že porušovat zákony se nevyplácí. Dělat to důsledně, trvale a s okamžitým udělením sankce, která je sice přiměřená, ale zároveň pro budoucnost odstrašující.
Zvyk je železná košile. Zvykneme-li si doma, že zákony se musí dodržovat, že máme jen tolik práv, kolik je dáno psanými i nepsanými pravidly chování a že k právům paří i odpovídající povinnosti, bude se nám žít lépe a státnímu aparátu odpadne nutnost, pomáhat v cizině z „malérů“ našim občanům právě proto, že si zvykli…
