V každém případě je to prostředek, který těm, kdo ho využívají, sděluje, co si mají myslet o dění, které okolo nich běží a jaká kultura je te pravá. Proto si ji pouští jen někdo. Platí ale všichni.
Předpokladem existence veřejnoprávní televize, tedy i té české, má být zjišťování a šíření spolehlivých informací, má přispívat ke kultivaci prostředí, ve kterém působí, šířit kvalitní kulturu a výchovnými pořady působit na odstraňování negativních jevů ve společnosti. Dnes je ale Česká televize rozsáhlá byrokratická organizace se spoustou velkých oddělení, se všemi s tím spojenými nevýhodami jako je setrvačnost, hierarchismus, tlak na konformitu a s řadou lidí, kteří ještě nevybředli ze servility k jejich již nežijícímu idolu, který v čele státu vyznával nepolitickou politiku a bezbřehý občanský aktivismus.
I proto útoky na veřejnoprávní Českou televizi, ale i akce na její obranu, v poslední době sílí. Kritici tvrdí, že ČT nadbíhá některým politickým stranám a určitá témata pojímá s nedostatečným odstupem. Zastánci veřejnoprávní instituce si naopak myslí, že tyto ataky jsou ohrožením demokracie a svobody slova. Obě strany jsou nesmiřitelné. Přitom skutečně existuje dost důvodů, proč by se měla Česká televize v některých věcech změnit.
Říct, že když se někomu současná podoba vysílání České televize nelíbí, tak se na ni nemusí dívat, není tak jednoduché. Koncesionářský poplatek se platit musí, i kdybyste si ČT nezapnuli ani na sekundu. Protože je to v podstatě daň uvalená na všechny, bez ohledu na to, že ne všichni tento produkt chtějí konzumovat.
Každý z nás tedy přispívá na oněch osm miliard korun, se kterými ČT „hospodaří“. Co za ně dostává? Opakování již vícekrát opakovaných pořadů z dob nedávno i dávno minulých. Vytváří se pořady o socializaci psů a koček, aby mohlo být přikročeno k jejich výchově a vzdělávání v zemi, kde se 12 procent dětí se systematicky nevzdělává a ten zbytek bůhví jak a výchovné problémy se týkají nikoliv marginální části mládeže. Estrády tvářící se jeko publicistika a vysílání reklam přesto, že na ČT 1 by k tomu nemělo již několik let docházet.
V souvislosti se stým výročím vzniku republiky se mluví o ohrožení českého jazyka a české kultury před rokem 1918. Je minimálně na zamyšlení, co dali českému jazyku a kultuře např. Jirásek, Němcová, Borovský, Aleš, Mánes, Smetana, Dvořák a stovky dalších osobností té doby, a kde se český jazyk, kultura, ale i národní sebevědomí nachází dnes. Ke cti České televize je, že ještě neklesla tak hluboko, jako některé televize komerční, ale i tam lze najít hodně příkladů toho, že tvůrci naší kultury zatím ještě hledají své dno. Ke kultuře národa bohužel patří dnes i reklama a tedy i ta s kozou nebo „jak vám mohu pomoci?“
Národ nemá větší poklad než je mateřský jazyk. Je ctí i hanbou národa, jak s tímto pokladem nakládá. Tím víc to platí pro ty, kteří mateřský jazyk používají k ovlivňování jiných. Ovládat první pád množného čísla u různých rodů, oznamovat v hlavních zprávách, že kvůli námraze docházelo k haváriím a ne, že díky námraze došlo k …, používat správně názvy institucí, by mělo být naprostou samozřejmostí. Nemluvě o zaplevelování jazyka zbytečným a mnohdy nevhodným používáním slov dnes módní angloamerické provenience.
Česká televize, stejně jako každý jiný účastník mediální sféry odráží postoje svého majitele. U ČT je to složitější v tom, že majitelem je každý koncesionář. Proto je logicky pod kritikou, když se v tvorbě programu a vysílání upřednostní určitá část společnosti nebo „světonázor“ tvůrců. Ať už pořadů nebo komentářů k podávaným informacím. ČT by měla objektivně a nestranně reprezentovat co nejširší spektrum názorů. Jenže to dlouhodobě nedělá. Že se takové tvrzení nelíbí vedení televize ani mediálním radám je sice velmi pravděpodobné, ale na obecném hodnocení současné podoby české veřejnoprávní televize to nic moc nezmění.
František Mikeš
