Cesta k menšinové vládě je volná!

Většinou levicově orientovaní politolgové hodnotí současné dění v duchu přání je otcem myšlenky. V konfrontaci s krystalickým pragmatismem, kdy realita je motivem jednání, je nepolitická politika tím kratším koncem provazu.

Po řadu týdnů vedená jednání o možné podobě budoucí vlády ukazují stále to stejné. Šest z devíti parlamentních uskupení trvá na tom, že jejich voliči by jim neodpustili, kdyby vstoupily do vlády s vítězem voleb a dvě, do devíti zbývající, tuto limitu nemají. Ještě nedávno se zdálo, že jedna z těch šesti stran, konkrétně ČSSD, o jakési formě spolupráce uvažovala,  Teď však možný budoucí předseda této strany prohlásil, že na sjezdu doporučí, aby strana do vlády s Andrejem Babišem nevstupovala.

Jednoduchou úvahou lze dojít k tomu, že vítěz voleb, potažmo tato země,  je k menšinové vládě odsouzena. Jistě! Bude se mluvit o tom, že když se ten či onen zbaví zbaví toho či onoho, tak by se dalo o něčem uvažovat. Všichni ví, že o tom žádná diskuse není a nebude.

Teď už se tedy hraje s otevřenými kartami a to tři proti jednomu. Přičemž ten jeden asi jako jeden hrát nebude, zatímco ti tři budou hrát na vítězství. Oni v té hře nemohou prohrát, protože jejich volební výsledek jim dává jistotu pro hlasování.  Pro získání většiny ve sněmovně může být potřeba 101 hlasů, ale třeba také jenom 89. To bude záležet na tom, kolik poslanců se při hlasování v jednacím sále sejde a jak pro rozhodující hráče dopadla jednání před hlasováním.

Není tedy vůbec nereálné, aby za několik týdnů měla Česká republika vládu vzniklou v souladu s ústavou. Taková vláda bude do sněmovny předkládat předlohy, a ukazuje se to už teď, kterými bude plnit svůj volební program, ale které jsou zároveň programovými prioritami opozičních stran. To bude, alespoň na počátku, menšinová vláda jednoznačně uplatňovat.  Bude velmi těžké hlasovat proti takovým předlohám. To by pak bylo proti vůli těch voličů, kteří volili jednotlivé strany s ohledem na jejich volební program. Zalíbit se voličům jednoznačným politickým postojem a opustit kvůli tomu svůj volební program bude těžké rozhodování.

Šest z devíti parlamentních stran se může dohodnout na tom, co nechtějí. Na to jim volební výsledek stačí.Těžko však mohou dosáhnout na to, co by chtěli. Počty hlasů jsou neúprosné. Ten, kdo jich má nejvíc, i když ne většinu, je ve výhodě, a že ji využije, je víc než jasné.